| |||
DDII --> Tour de 2. patro Dan, Miko, Felix Nechám Miko projít dveřmi první a za své rozhodnutí jsem při pohledu na její pád nesmírně vděčná. „Wow,“ vydechnu překvapeně. Černý vlk se rychle postaví a zablokuje nám tak cestu ven. Trochu nespokojeně nakrčím nos a opatrně Felixe obejdu. „Opravdu tě nenapadlo, že tohle je doslova nejhorší místo, kam sis mohl lehnout? Nebo trénuješ na hlídacího psa?“ Zeptám se pobaveně a následuji Miko dolů po schodech. Tiše se uchechtnu, když si medúza ve společenské místnosti „obstará“ praporek. „A musíme se hlásit, když budeme mít nějaké dotazy?“ Danielle mlčí stejně, jako to dělala cestou na pokoj. Zdá se, že je z tohohle místa opravdu nesvá a já upřímně doufám, že nebudu mít za pár dnů podobné pocity. Nechám ji v tichosti kráčet pár kroků za námi a opět svou pozornost věnuji Miko. „Děkuji, stačí, že vím kde je. Prozkoumám ji až později…je mi jasné, že tebe to vás nijak neláká,“ řeknu, když naše průvodkyně ukáže na dveře od knihovny. Jistě bude ještě dost času si ji prohlédnout. Zamířím tedy ke dveřím napravo jako první děvče. Místnost za dveřmi je plná nástrojů a nepřeberného množství dalších věcí. Miko vysvětlí, že je to odpočinková místnost. Pomalu přejdu ke křídlu a zahraji pár tónů mé oblíbené skladby (odkaz). Doma jsem měla piano také. Nejsem sice žádná umělkyně, ale ráda jsem hrála na odreagování. Po pár sekundách toho však nechám. Jsem si jistá, že ne každý je hudebními nástroji nadšen. „No asi sem občas zavítám,“ prohlásím spokojeně. „Tak co dalšího zajímavého je na programu paní průvodkyně?“ |
| |||
U sochy - šachy Bubnuji pěstěným nehtíkem do rtíku zvýrazněného rtěnkou, bohužel jen náhradou mé osobně zvolené a namíchané rtěnky od nejlepšího výrobce kosmetiky, jelikož veškeré moje věci jsou nenávratně fuč. Jak víme. A bohužel pošta má nejdelší dodací dobu jakou jsem zažila, snad už zítra mi příjde nějaký balíček. Pevně doufám. Obcházím sochu a přemýšlím kdo to tak mohl býti, né že by to bylo podstatné, jelikož jej neznám, tak to nebyl nikdo důležitý, nějaké podřadné stvoření. Tak mě napadá, možná to je socha, kterou vytvořila ta hadice svým pohledem. To by jí bylo podobné. Jak se tak rozhlížím a rozjímám, všimnu si profesorova mávnutí. Dojdu tedy k němu. "Dobrý den, pane profesore. Jak se máte? Chcete pomoci nachystat šachovnici?" optám se, jelikož nevidím nic nachystaného. Chovám se tak, jak se sluší a patří. Jak říká papa, člověk si musí dělat vlivné přátele. Začněme tedy s místními profesory. |
| |||
Dlačí kolej - intermezzo Zastavím se ve společenské místnosti, když zjistím, že mne nesledují. Překvapeně se podívám ke dveřím kolejí. To se ještě šly vysprchovat nebo co? Pokrčím nad tím rameny. Jistě mne brzy doženou. Svalím se tedy do křesla v koleji a začnu se společenkou vyjednávat o praporku. |
| |||
Hala Sigi, Mayli "No naše koleje jsou na tom patře taky..." Pokrčím rameny. Trochu se o Sigiho otřu, když začne mluvit o situaci na škole. Zůstanu na ni zírat, když nakonec poprosí, zda jí doprovodíme. To mne neslyšela? Sigi se podívá na mne. Povzdychnu si a protočím oči v sloup. Pak se začnu zmenšovat. Mlha stoupající mi od kopyt se výrazně zmenší. Rohy se zmenší na maličkaté růžky. Pokovované boky se změní do světlé srsti se zebřími pruhy. Teď je krásně vidět, že jsem vlastně zebra. Nastavím se k Sigimu a mrknu na něj. Rozhodně takhle vypadám méně děsivě. Ale taky toho najednou na sobě mám výrazně méně. Na její otázku jí odpoví Sigi. Navrhla bych jí aby se zeptala kolejního vedoucího, ale vím jakou nechuť kolem něj Sigi projevil, takže radši mlčím. "Pomůžeš mi tedy nahoru?" Brouknu nakonec k Sigimu. Teď jsem stejně vysoká jako démon. Možná dokonce trochu menší. |
| |||
Hala Yqi, May „Ono, tady je lepší na sebe moc neupozorňovat – vyhneš se tak spoustě problémů, ale se dvěma metry, rudou kůží a rohy jsem zrovna moc nenápadnosti nepobral a to ani tady.“ Shrnu celý problém. Ani snad radši nedodávám, kolikrát mě chyila Invi u maléru... a to jsem byl často jen nezúčastněný pozorovatel. S její další otázkou kouknu na Yqi – to ona je tu ta, kdo má problémy se schody. Tedy minimálně do té doby, než by si nechala pomoct. Pak se začne ptát na výuku a já se nevesele pousměju. „Na výuku se chodí, pokud neležíš na ošetřovně nebo se za tebe nezaručí jiný profesor. Co se zapojení se týče, nečekal bych ani do zítra... jistě jsi už na seznamech a někteří tady netrpí ani pozdní příchody moc laskavě, natož to, že by ses nedostavila s výmluvou, že jsi nevěděla, že se máš dostavovat už dneska,“ Ne, že bych ji chtěl děsit, ale asi se budu muset cestou podívat na vlastní rozvrh. |
doba vygenerování stránky: 1.3135230541229 sekund