| |||
DDII Miko, Kisa, Felix Musim se tiše uchechtnout, jakým způsobem začíná ta jejich cesta za dobrodružstvím. Nebo poznáním? Ono je to asi jedno. Tady určitě. Já je varovala, ale kdo by mě poslouchal, že? Každopádně tentokrát o Miko strach nemám, jednak sama jen tak vyskočila a pak tenhle vocas by jí asi hned tak neublížil. Na druhou stranu... Koukám, jak nám chlupy zatarasily východ. Už chci málem něco říct, ale Kisa mě předběhne a pokus se vlkodlaka odstrčit. Zjevně neví, jak to tu chodí. Tiše vyjeknu, jak se prudce pohne a radši zavřu oči, abych neviděla, jestli se trefil nebo ne. Hromové vrčení mi jasně napovídá, že dnes žádné žerty a asi fakt nikam nejdu. Klika, že je tohle dívčí pokoj. |
| |||
Před pokojem dlačích dívek II Miko, Kisa, Dan Než se stihnu rozhodnout, co teď udělat, někdo se mě zezadu dotkne. Zareaguju zcela instinktivně a v mžiku scvaknou moje zuby těsně před bariérou pokoje. Krvelačné zavrčení by mělo odradit kohokoli od přibližování se k mé maličkosti, pokud má tedy alespoň půlku mozku v hlavě. Pokývu hlavou ze strany na stranu, ale zuby neschovávám, vrčení neustává a pohled nespouštím ze dvou dívek v pokoji. Vím, že Miko nerada chodí sama. A vím, že nechce, abych kvůli ní někomu ubližoval. A třeba ji zavolají, aby se vrátila, když je nepustím dál. Ano, to by mohlo fungovat. Stejně to nevypadá, že by si hodlala vzít protilátku nějak brzo a dobrovolně a když o to nestojí, já se nebudu vnucovat, ale až po té, co se zbaví toho jedu. Mohlo by jim to dojít? Zatímco promýšlím co dál, dávám si sakra pozor, aby kolem mě ani jedna neproklouzla. A to, že na ně koukám trochu nahoru je dáno jedině tím, že mám skloněnou hlavu níž v podvědomém postoji, kdy si chráním hrdlo a zároveň jsem připravený zaútočit. No tak, volejte o pomoc. |
| |||
DDII --> Tour de 2. patro Dan, Miko, Felix Nechám Miko projít dveřmi první a za své rozhodnutí jsem při pohledu na její pád nesmírně vděčná. „Wow,“ vydechnu překvapeně. Černý vlk se rychle postaví a zablokuje nám tak cestu ven. Trochu nespokojeně nakrčím nos a opatrně Felixe obejdu. „Opravdu tě nenapadlo, že tohle je doslova nejhorší místo, kam sis mohl lehnout? Nebo trénuješ na hlídacího psa?“ Zeptám se pobaveně a následuji Miko dolů po schodech. Tiše se uchechtnu, když si medúza ve společenské místnosti „obstará“ praporek. „A musíme se hlásit, když budeme mít nějaké dotazy?“ Danielle mlčí stejně, jako to dělala cestou na pokoj. Zdá se, že je z tohohle místa opravdu nesvá a já upřímně doufám, že nebudu mít za pár dnů podobné pocity. Nechám ji v tichosti kráčet pár kroků za námi a opět svou pozornost věnuji Miko. „Děkuji, stačí, že vím kde je. Prozkoumám ji až později…je mi jasné, že tebe to vás nijak neláká,“ řeknu, když naše průvodkyně ukáže na dveře od knihovny. Jistě bude ještě dost času si ji prohlédnout. Zamířím tedy ke dveřím napravo jako první děvče. Místnost za dveřmi je plná nástrojů a nepřeberného množství dalších věcí. Miko vysvětlí, že je to odpočinková místnost. Pomalu přejdu ke křídlu a zahraji pár tónů mé oblíbené skladby (odkaz). Doma jsem měla piano také. Nejsem sice žádná umělkyně, ale ráda jsem hrála na odreagování. Po pár sekundách toho však nechám. Jsem si jistá, že ne každý je hudebními nástroji nadšen. „No asi sem občas zavítám,“ prohlásím spokojeně. „Tak co dalšího zajímavého je na programu paní průvodkyně?“ |
| |||
U sochy - šachy Bubnuji pěstěným nehtíkem do rtíku zvýrazněného rtěnkou, bohužel jen náhradou mé osobně zvolené a namíchané rtěnky od nejlepšího výrobce kosmetiky, jelikož veškeré moje věci jsou nenávratně fuč. Jak víme. A bohužel pošta má nejdelší dodací dobu jakou jsem zažila, snad už zítra mi příjde nějaký balíček. Pevně doufám. Obcházím sochu a přemýšlím kdo to tak mohl býti, né že by to bylo podstatné, jelikož jej neznám, tak to nebyl nikdo důležitý, nějaké podřadné stvoření. Tak mě napadá, možná to je socha, kterou vytvořila ta hadice svým pohledem. To by jí bylo podobné. Jak se tak rozhlížím a rozjímám, všimnu si profesorova mávnutí. Dojdu tedy k němu. "Dobrý den, pane profesore. Jak se máte? Chcete pomoci nachystat šachovnici?" optám se, jelikož nevidím nic nachystaného. Chovám se tak, jak se sluší a patří. Jak říká papa, člověk si musí dělat vlivné přátele. Začněme tedy s místními profesory. |
| |||
Dlačí kolej - intermezzo Zastavím se ve společenské místnosti, když zjistím, že mne nesledují. Překvapeně se podívám ke dveřím kolejí. To se ještě šly vysprchovat nebo co? Pokrčím nad tím rameny. Jistě mne brzy doženou. Svalím se tedy do křesla v koleji a začnu se společenkou vyjednávat o praporku. |
doba vygenerování stránky: 1.32213306427 sekund