| |||
Dvůr Sigi, Mayli "Asi ne..." Musím mu dát za pravdu. Poskočím dobrý půl metr do vzduchu, když mě o smysly najednou cinkne někdo nový a tak blízko. Jak mi mohla uniknout?! Možná by to při mé velikosti (něco přes dva metry a rozhodně statnější než ostatní kentauři) mohlo vypadat i vtipně, kdybych jí však v reakci na mé poplašené smysly do obličeje nenamířila hned všechny tři šípy, které mi zbyly. Kolem šípů se začne stahovat černofialová aura, která ode mne neustále stoupá a kus od těla se rozplývá. Když Sigi vybouchne, poplašeně sebou škubnu a podívám se na něj lehce nevěřícně žlutým pohledem. "Mám jí zastřelit?" Zeptám se zcela věcně. Nicméně pak se začnou oba dva omlouvat. Zmateně těknu pohledem od jednoho k druhému. Nakonec luk jen maličkato skloním a tázavě se podívám na Sigiho. Možná se začínám lepšit, ale mé znalosti jsou pořád ještě skoro nulové. Všichni jsou představeni, včetně mě. Zamračím se. Nejsem si jista, zda zrovna tohle před námi by mě mohlo nějak oslovovat. "Jsem Yqueuas." Řeknu tedy na závěr a v mém hlase se rozezní kovový tón více než jindy. |
| |||
Dvůr Yqi, May „Je tu chvíle, kdy se nic neděje?“ Ona je možná nespokojená, ale já začínám být poněkud nabroušený, vzhledem k tomu, že jsem právě v podstatě přišel o dobrou polovinu svých smyslů. Trhnu ramenem, ale než stihnu naznačit, co by mělo být jinak, objeví se nějaká novinka. Novinka ve velmi krátkých, velmi špinavých a velmi roztrhaných šatech. „Vidíš? Vidíš?! A tohle je přesně to, o čem mluvím!!“ Nevím, proč mě to najednou tak neštvalo. Jestli její vzhled nebo jak na mě civí. Možná ještě něco jiného. Něco, co je špatně se mnou? Sevřu ruku v pěst a nechám uhasnout plameny, které se mi rozhořeli ve vlasech a očích. „Omlouvám se, pořád se tu objevuje někdo nový a spoře oděný.“ Nervózně si mnu prsty, ale naštěstí se mnou nedělá spí kusy, jako jindy. Bylo by to fajn, kdyby to neznamenalo, že brzy vyhladovím. „Já jsem Sigi a tohle Yqi.“ Ušklíbnu se. „Respektive jmenuje se ještě jinak, ale nepotkal jsem tu nikoho, kdo by to po ní byl schopnej zopakovat.“ Mrknu na kentaurku. Doufám, že ani jedna z nich mi nebude mít za zlé krátký výbuch hněvu. |
| |||
Dvůr Sigi, Yqueuas Na dvoře se ocitám z ničeho nic. Projdu bývalou stěnou a když se ohlédnu je už místnost pryč. Je tu všechno tak ... nelogické? přemýšlím chvilku. V tu chvíli už mě mohou vidět dva procházející studenti. Jakmile se otčím, tak ... jednoduše... zírám. Jeden rudoch, ale opravdový, opravdu rudý a kentaurka. Jí dokážu určit jen díky pohádkám, které jsem mohla číst během svého života ve sklepě, je zvláštní zničeho nic zjistit, že taková bytost opravdu existuje. Existuje a je přímo přede mnou. Otočím se zpět na rudocha. Hlavu lehce vyvrácenou nahoru a snažím se určit jeho. Rohy... Rudá kůže... Ne. To nedávám. „Omlouvám se, jsem tu nová.“ řeknu, jakmile si uvědomím, jak je mé počínání trapné. „Jsem Mayli.“ představím se ze slušnosti. --- Momentálně mám na sobě hodně špinavé šedé šaty - odkaz, vzhled viz HP, barva "khaki" ;) |
| |||
Kolej dlaků - pokoj Miko Miko, Kisa, Felix Držím se trochu křečovitě Miko a je mi celkem jedno, kam jdeme, hlavně, že je to daleko od učebny. Vůbec nechápu, jak můžou bejt ty dvě tak klidné. A to ani nemluvím o otrapovi za náma. Vsadím se, že by mě s chutí zakousnul. S pocitem úlevy vklouznu do dívčího pokoje a v mžiku je na medúzině posteli mimo jejích věcí i moje rozvalená postava. Opatrně vydechnu a pak se podívám, co tam kutí nová dívčina. Tedy liška. Respektive kitsune. Pobaveně se ušklíbnu. Nejsem si jistá, jestli nemá blíž ke mě než k dlakům, ale tak proč ne, nakonec je to jejich věc. Pak promluví a já překvapeně rozšířím oči. Až moc. Nakonec skončím s tím, že mám oči přes půl obličeje, což vytváří skutečně velmi překvapený výraz. "Seš blázen? Na průzkum? Tys nebyla teď na hodině, kde sme málem umřeli?" Jo, asi to dělá ta jejich proklatá regenerace, že to berou tak s klidem. A nebo spíš ta bohorovná sebestřednost. |
| |||
Kolej - před pokoj dlačic Kisa, Miko, Danielle Následuju dívky k naší společence, ale stále se držím pár metrů zpět. Ani mě nenapadne, že bych mohl modrý holce zakázat vstup. Jednak bych se musel proměnit. A pak by z toho byly akorát nepříjemnosti. Počkám tedy trpělivě než všechny projdou a pak teprve proběhnu do místnosti. Nepotřebuju se rozhlížet, abych věděl kam šli, takže jen se za nimi zaklapnou dveře, překonám posledních pár metrů a uvelebím se přímo přede dveřma, aby se každej mohl pohodlně rozplácnout přes můj hřbet. |
| |||
Kolej dlaků, pokoj dívky II Miko se svého úkolu průvodce ujala excelentně, a tak ji bez námitek nechám vést. Bez problémů se dostaneme do druhého patra, na kterém se mimo jiné nachází i knihovna. Výborně, tak to aspoň nebudu muset daleko, pomyslím si spokojeně a následuju medúzu ke dlačí společenské místnosti. Zkontroluji dveře, jež označila za kabinet vedoucího naší koleje. „Profesor Oranil…to si snad zapamatuju,“ kývnu na ni než vstoupíme do naší společenské místnosti. Mám takové tušení, že se v této místnosti moc zdržovat nebudu, nicméně jí minimálně budu muset procházet cestou do našeho pokoje. Tak jako tak je to impozantní pokoj. „Ale les mi to tady asi nevytvoří co,“ poznamenám s úsměvem, když Miko vysvětlí jak společenka funguje. Na moment se zastavím a počkám, než dovnitř vpustí i Danielle. Felixe se snažím ignorovat, tak jako to koneckonců dělá celou cestu i on. Po další sadě schodů konečně dojdeme do mezipatra s dalším ubytováním pro studenty a mimo jiné i tím naším. Pomalu vstoupím do místnosti. Na jedné posteli už jsou věci mé spolubydlící. „To už se ti někdy stalo,“ zamračím se při její poznámce. Mávnutím ruky se mi na zádech vykreslí velký batoh s věcmi. Je to hloupé kouzlo, ale cítím se lépe, když každý nekouká, co nesu. Zavazadlo položím na druhou postel a proměním se do své přirozené podoby. Rozhodně nehodlám spát jako člověk. Nejprve vyskočím na postel, ale je měkká a pro mých 6 ocasů také nedostatečně prostorná. Seskočím tedy dolů a roztáhnu se na zemi vedle lůžka. „Lepší,“ zamručím spokojeně. "Zůstáváš tady? Já asi půjdu na průzkum...navíc v deset mám další hodinu." |
doba vygenerování stránky: 1.5573379993439 sekund