| |||
Dvůr Sigi, Yqueuas Prvně se rudoch rozčílí natolik, že očekávám bolest. I kentaurka sebou cukne a prudce otočí. Přivřu oči a podívám se raději stranou. No mohla jsem to čekat. Někteří nemají rádi zírání. A já na něho koukala jak do výlohy. „Za to nemohu...“ řeknu omluvně a pohlédnu dolů na své šaty. Cestou skrze tunely toho schytaly opravdu hodně. Dokonce mají na několika místech roztrhnutý šev. Bezva a kde tady vezmu oblečení? Bez peněz a bez kufru. Pochybuji, že bych ho zvládla někomu ukradnout a pokud ano, tak by mi bylo asi velké. Dokonce mám pocit, že vidím tam dole červenohnědé fleky. Ne! Ne, to není krev. To vážně není krev. To je jen ... hlína. Říkám si, přestože mě je jasné, že z rozedřených nohou určitě nějaká ta krev vytekla. Naštěstí na vlastních nohou už nemám ani jednu otevřenou odřeninu. Vše je „jako nové“. To je tak nějak u mě normální. Odřeniny a ostatní úrazy mě příliš netrápí. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím proč, ale třeba je to normální... Prostřelená hlava by ale už asi byl jiný problém. Jakmile totiž znovu zvednu hlavu, zírám hned na tři hroty šípů. Ale... Ale já to vážně nemyslela špatně... Já... „Já neubližuji... Vážně...“ snažím se zklidnit situaci, jakmile se trochu vzpamatuji z šoku. Polknu. Jestli to nevyjde a vystřelí, asi bych se dožila delšího života tam venku. Raději dělám dva kroky vzad. |
| |||
Dvůr Sigi, Mayli "Asi ne..." Musím mu dát za pravdu. Poskočím dobrý půl metr do vzduchu, když mě o smysly najednou cinkne někdo nový a tak blízko. Jak mi mohla uniknout?! Možná by to při mé velikosti (něco přes dva metry a rozhodně statnější než ostatní kentauři) mohlo vypadat i vtipně, kdybych jí však v reakci na mé poplašené smysly do obličeje nenamířila hned všechny tři šípy, které mi zbyly. Kolem šípů se začne stahovat černofialová aura, která ode mne neustále stoupá a kus od těla se rozplývá. Když Sigi vybouchne, poplašeně sebou škubnu a podívám se na něj lehce nevěřícně žlutým pohledem. "Mám jí zastřelit?" Zeptám se zcela věcně. Nicméně pak se začnou oba dva omlouvat. Zmateně těknu pohledem od jednoho k druhému. Nakonec luk jen maličkato skloním a tázavě se podívám na Sigiho. Možná se začínám lepšit, ale mé znalosti jsou pořád ještě skoro nulové. Všichni jsou představeni, včetně mě. Zamračím se. Nejsem si jista, zda zrovna tohle před námi by mě mohlo nějak oslovovat. "Jsem Yqueuas." Řeknu tedy na závěr a v mém hlase se rozezní kovový tón více než jindy. |
| |||
Dvůr Yqi, May „Je tu chvíle, kdy se nic neděje?“ Ona je možná nespokojená, ale já začínám být poněkud nabroušený, vzhledem k tomu, že jsem právě v podstatě přišel o dobrou polovinu svých smyslů. Trhnu ramenem, ale než stihnu naznačit, co by mělo být jinak, objeví se nějaká novinka. Novinka ve velmi krátkých, velmi špinavých a velmi roztrhaných šatech. „Vidíš? Vidíš?! A tohle je přesně to, o čem mluvím!!“ Nevím, proč mě to najednou tak neštvalo. Jestli její vzhled nebo jak na mě civí. Možná ještě něco jiného. Něco, co je špatně se mnou? Sevřu ruku v pěst a nechám uhasnout plameny, které se mi rozhořeli ve vlasech a očích. „Omlouvám se, pořád se tu objevuje někdo nový a spoře oděný.“ Nervózně si mnu prsty, ale naštěstí se mnou nedělá spí kusy, jako jindy. Bylo by to fajn, kdyby to neznamenalo, že brzy vyhladovím. „Já jsem Sigi a tohle Yqi.“ Ušklíbnu se. „Respektive jmenuje se ještě jinak, ale nepotkal jsem tu nikoho, kdo by to po ní byl schopnej zopakovat.“ Mrknu na kentaurku. Doufám, že ani jedna z nich mi nebude mít za zlé krátký výbuch hněvu. |
| |||
Dvůr Sigi, Yqueuas Na dvoře se ocitám z ničeho nic. Projdu bývalou stěnou a když se ohlédnu je už místnost pryč. Je tu všechno tak ... nelogické? přemýšlím chvilku. V tu chvíli už mě mohou vidět dva procházející studenti. Jakmile se otčím, tak ... jednoduše... zírám. Jeden rudoch, ale opravdový, opravdu rudý a kentaurka. Jí dokážu určit jen díky pohádkám, které jsem mohla číst během svého života ve sklepě, je zvláštní zničeho nic zjistit, že taková bytost opravdu existuje. Existuje a je přímo přede mnou. Otočím se zpět na rudocha. Hlavu lehce vyvrácenou nahoru a snažím se určit jeho. Rohy... Rudá kůže... Ne. To nedávám. „Omlouvám se, jsem tu nová.“ řeknu, jakmile si uvědomím, jak je mé počínání trapné. „Jsem Mayli.“ představím se ze slušnosti. --- Momentálně mám na sobě hodně špinavé šedé šaty - odkaz, vzhled viz HP, barva "khaki" ;) |
| |||
Kolej dlaků - pokoj Miko Miko, Kisa, Felix Držím se trochu křečovitě Miko a je mi celkem jedno, kam jdeme, hlavně, že je to daleko od učebny. Vůbec nechápu, jak můžou bejt ty dvě tak klidné. A to ani nemluvím o otrapovi za náma. Vsadím se, že by mě s chutí zakousnul. S pocitem úlevy vklouznu do dívčího pokoje a v mžiku je na medúzině posteli mimo jejích věcí i moje rozvalená postava. Opatrně vydechnu a pak se podívám, co tam kutí nová dívčina. Tedy liška. Respektive kitsune. Pobaveně se ušklíbnu. Nejsem si jistá, jestli nemá blíž ke mě než k dlakům, ale tak proč ne, nakonec je to jejich věc. Pak promluví a já překvapeně rozšířím oči. Až moc. Nakonec skončím s tím, že mám oči přes půl obličeje, což vytváří skutečně velmi překvapený výraz. "Seš blázen? Na průzkum? Tys nebyla teď na hodině, kde sme málem umřeli?" Jo, asi to dělá ta jejich proklatá regenerace, že to berou tak s klidem. A nebo spíš ta bohorovná sebestřednost. |
| |||
Kolej - před pokoj dlačic Kisa, Miko, Danielle Následuju dívky k naší společence, ale stále se držím pár metrů zpět. Ani mě nenapadne, že bych mohl modrý holce zakázat vstup. Jednak bych se musel proměnit. A pak by z toho byly akorát nepříjemnosti. Počkám tedy trpělivě než všechny projdou a pak teprve proběhnu do místnosti. Nepotřebuju se rozhlížet, abych věděl kam šli, takže jen se za nimi zaklapnou dveře, překonám posledních pár metrů a uvelebím se přímo přede dveřma, aby se každej mohl pohodlně rozplácnout přes můj hřbet. |
doba vygenerování stránky: 1.5409169197083 sekund