| |||
Učebňa A --> pozemky kde kedysi bola hájenka Sigi, Modrý, Sin, Tortun, Felix Zatvárim sa trochu sklamane keď mi profesor povie, že si nemôžem z toho nič zobrať. Bolo by pekné mať izbu sama pre seba. Nasleduje prednáška o tom, že sa máme pýtať, ale nemáme sa pýtať príliš, lebo to je vlastne tiež zlé, lebo kto stratí sústredenie čo len na chvíľu tak je nehodný. Len sa zacerím a zapíšem si, že najbližšiu hodinu máme pred skleníkom, aby som na to nezabudla. Zatiaľ čo niektorí moji spolužiaci vystrelia okamžite k dverám, ja si pokojne pobalím veci. A hor sa hľadať Tortuna kým mám voľno, konečne. Môže mi aspoň dorozprávať o mojich...rodičov. Eh, čudné slovo. Pohľad na nahú vlkodlačiu riť, ktorá sa vzápätí premení na chlpatejšiu a väčšiu a blokuje dvere mi nepridá na nálade, keďže som bola pod zemou a nemohla stadeto vypadnúť oknom. Teatrálne nahlas si povzdychnem a rozkráčam sa k dverám. Zväčším si pred sebou štít, takže vyzerám akoby som kráčala v ploskejšom jemne fialovom vajíčku. Uhni. Prsknem na psa a ak okamžite neustúpi, s jemným zaprskaním energie doňho nabágrujem zozadu štítom aby sa pohol smerom von a pomôžem si telekinézou, keby sa zapiera. Dlhými krokmi potom prejdem okolo všetkých ostatných, nevenujúc im pozornosť, štít nechávajú mierne od tela. Už pri schodoch hľadám Tortunovu nezameniteľnú energie v škole, ale nikde ho necítim, preto zamierim von. Tam už čosi zachytím. To je smerom k jeho chajde. Asi je doma...a očividne má aj návštevu. Ďalšie tri energie, ktoré sú mi známe, ma nepotešia, ale čo sa dá robiť. Možno sa aspoň dohodnem na nejaký iný čas. Premením sa, aby som sa tam dostala rýchlejšie a po pá mávnutiach už svištím vzduchom. Keď sa blížim, nestačím sa čudovať ako to tam vyzerá. Najskôr prejdem po spálenisku, kde kedysi stála Tortunova hájenka, potom mrknem na Sin, s ktorou som sa od jej "náboru" nerozprávala a nakoniec s jasne škodoradostným úškrnom na Sigiho, na ktorého som bola ešte stále nahnevaná. Vidím že sa tu celkom dobre bavíte. Pristanem jemne vedľa Tortuna, čelom k ostatným. |
| |||
Chodba sklepení Felda, Dan, Kisa "Když se něco stane, protijed u sebe má." Pokrčím nakonec rameny na jeho starosti. Stejně se pak promění takže rozhovor skončil. Protáhne se kolem něj ta slečna, co spadla do hodiny. Pak se zeptá. Povyjede mi obočí až nad tmavé brýle, které mi sedí na očích. Zalovím v náprsní kapse kožené bundy a vytáhnu papír, který tam nosím. Už mě přestěhovali několikrát, takže se nebudu divit... Jo je to tak... No tak to bude bžunda. Nakonec mávnu dívce stojící nedaleko. "Kisa jsi říkala že jo?" Zazubím se na ní a tak odhalím velmi ostré špičáky. "Jsem Miko. Moje netrpělivá kámoška tamhle je Dan. A očividně budeme bydlet spolu..." Přistoupím k ní a zakřením se. "A vzhledem k tomu, že přestěhovali i mne, tak bude nejlepší, když půjdeme pokoj najít spolu. Začneme u Hlavní nástěnky, abychom věděli, kam jít... Tak pojď..." pokynu jí, ať mě následuje a rozejdu se ke schodům, u kterých čeká Dan, a které ze sklepení vedou přímo do vstupní haly. |
| |||
Chodba Miko a Kisa a Ta co ji okázale ignoruju Tiše si odfrknu nad její jistotou. Hlavně, že ví, kdo by jí neublížil. Radši to ale nebudu rozebírat. „Nemusí to vědět. Zkaženej lektvar může mít dost ošklivé následky. I profesor to přece říkal.“ Neutrálně trhnu ramenem. Nebudu se pouštět do debat o úmyslech. Pak se kolem mě protáhne ta nová dívčina a já jen nakrčím obočí. Jasně, chápu, chce pomoc, ale když jsem já chtěl pomoct nováčkovi, tak sem byl ten špatnej. No uvidíme, co na to Miko. S trhnutím hlavou se proměním zpět do své preferované podoby. |
| |||
Z A rychle na chodbu Všichni, hlavně Miko, Danielle a Felix Přesně jak jsem předpokládala, profesor nemá problém Felixe zpacifikovat a on naštěstí neudělá žádnou scénu. Podle času je naše hodina u konce a nikdo tady nechce trčet déle kvůli roztržkám. Semovo vysvětlení má logiku, ale nepřekvapuje mě. Upřímně mě ani nenapadlo ptát se. Téměř celý život jsem si musela poradit sama a po pár set letech si na to člověk zvykne. Kývnu na znamení, že rozumím a otočím se směrem k Helen. Zdá se být v naprostém pořádku. „Děkuji za pomoc…příště snad budeme chytřejší,“ řeknu s úsměvem a vydám se na chodbu. Chci najít svůj pokoj…vím, že se má spolubydlící jmenuje Miko, ale nejsem si úplně jistá, která z děvčat to je. Dvě z nich se naštěstí zastavily s Felixem na chodbě. Stále se zřejmě nevyrovnal s tím, že medúza nedostala svůj protijed. Pohlédnu na dívku v modrém u schodiště, ale zůstanu stát blíž k těm dvojici u dveří. „Omlouvám se, je některá z vás Miko? Měly bychom být spolubydlící, tak bych jen ráda, aby mě správně nasměrovala. Doprovod by byl jednodušší, ale základní instrukce by mi snad měly postačit,“ pokrčím rameny. Tuším, že mají jiné plány a nemohu mít jistotu, že se mnou budou chtít ztrácet čas. |
doba vygenerování stránky: 1.4162278175354 sekund