| |||
Jedáleň --> Oranilov kabinet --> učebňa A Mal, Oranil, osadenstvo učebne A Sčasti som aj chápala, že si zapísala tak veľa predmetov - aj ja som sa dala na všetko, čo ma zaujalo- ale aby sa dala až na tak veľa? Možno doteraz tiež žila niekde mimo ostatných. Nezaoberám sa tým dlho. Radšej jej oplatím zubatú verziu úsmevu, aj keď v tejto podobe sú moje zuby omnoho menej desivo vyzerajúce ako tie jej. Ideme omnoho pomalšie, ako by som išla normálne, ale kompenzuje mi to pobavenie, ktoré pociťujem keď vidím, ako sa tacká po chodbách. Úprimne sa čudujem, že som ju ešte nevidela skydať sa v jedálni, kde tá kamenná dlážka robí problém aj tvorom, ktoré sú zvyknuté na dve nohy. Celou cestou v mojej mierne pobavenej mysli vŕta, že by som mala niekde byť, a nie tu po pol krokoch krepčiť smerom k Oranilovi, ale kde presne mi docvakne až keď sa otvoria jeho dvere. Nebudem už meškať na protijedy? Mrkám na môjho koľajného vedúceho. Sekundu mám trošku rozšírené zreničky a vyzerám mierne zarazene, ako si spomeniem, a potom sa môj výraz veľmi rýchlo zmení znova na uvoľnený. Dobrý! Chcela som sa len pozrieť, či už vyzeráte menej unavene. Zasalutujem zubato s dvoma prstami od čela a potom pozriem na Malachi vedľa mňa. Ale keďže mám teraz hodinu... Vysvetľujúco na ňu nadvihnem obočie, ...prišla som len odprevadiť tieto vratké nohy a makám späť dolu. S posledným úsmevom ukročím z dverí do chodby a zmiznem ako para nad hrncom. S taškou zavesenou na ramene otvorím dvere do učebne, kde sa mi mojim tempom podarilo dostať omnoho rýchlejšie ako z jedálne k Oranilovi. Meškám? Spýtam sa testovacio, zatiaľ čo si sadnem do radu pri dverách do lavice presne v strede, tretej zozadu aj spredu, aby som mala odstup od všetkých ostatných. |
| |||
Jídelna Yritys, odcházející Dívka přijme mou ruku, ale již odmítne rámě, takže stojím dostatečně daleko, aby měla osobní prostor, ale dostatečně blízko, abych ji mohl nabídnout podporu, kdyby potřebovala. Nicméně na mou poučku se ten upír ani neomluví, ani nepředstaví. Trochu popotáhnu nosem a skoro se zamračím. Kam to klesli! Jsem rád, že náš rod se odčlenil již dávno. "To co jste prováděl gesty není odpověď na otázku, ale nezdvořilost." Zareaguji, když mne navíc ještě špatně pochopil. Nicméně on se prostě na patě otočí a odejde. Beze slova. Bez rozloučení, bez ničeho. Hledím za ním asi stejně šokovaně, jako dívka vedle mne. Když se však otočí zpět ke mne, opět se na ni usměji. "Bohužel dost běžné. Zatím jsem zde potkal jen jednu dívku a jednoho profesora, kteří měli vychování." |
| |||
Jídelna Tonkova záda, Marcos Docela se mi uleví, že mě nechce sežrat. Kdo by taky chtěl bejt na jídelníčku, že? „To jsem ráda, někteří stejně říkají, že jsem dost chudokrevná i tak.“ Nervózně se zazubím. Však dobře vím, že co není, může rychle být. V tom se však přihrne někdo další a kupodivu se hned představí, čímž mi připomene, že červotočovo jméno jsem jaksi nezaslechla. Nechám si pomoct spátky na nohy, stejně je nedůstojné se tu plácat u země, ale neopřu se o něj. Následně potvrdí moje podezření, že jsem jméno nezaslechla právem. A hned na to, ho obvyní, že se nepatřičně předvádí. Skoro bych se ozvala, že je to asi celkem jedno, vzhledem k tomu, co všechno jsem tu už potkala, ale místo toho odpoví sám večeřový opozdilec. Nicméně jméno se opět nedovím. Dříve, než mu stačím odpovědět na téma vychování, nepředstavený se bezeslova otočí na patě a prostě odejde. Zůstanu za ním jen překvapeně zírat. Žádný pozdrav, žádné děkuji za zájem, prostě nic. Úplně tedy zapomenu, že jsem chtěla něco dodat a místo toho se podívám do společenského úsměvu. „A tohle je tu úplně normální?“ |
doba vygenerování stránky: 1.7254951000214 sekund