| |||
Jídelna Yritys, Tonka Stále s větším pobavením sleduji celou scénu před sebou. Téma kousající tabule i ošetřovny je pobaveníhodná. Nicméně s tím jak se hovor proměňuje mi pomalu zatuhává úsměv na rtech. Jestli si otec myslí, že já jsem měkký, měl by vidět tohle. Napadne mne jen tak mimovolně, jak je stále více a více šokovaně sleduji. Nehledě na to, že spojení „přátelský upír“ by sestřičkám přivodil záchvat smíchu, tak jeho absence jakékoliv kontroly je skutečně zarážející. Když se jí zeptá na jméno, sám se nepředstaví a ještě provede takovou hrubost, nevydržím to, ladným skokem se dostanu přes stůl a ladným krokem k nim zamířím. Nicméně nestihnu zabránit katastrofě a ten hlupák slečnu úplně rozhodí. Dojdu k nim, hrdě narovnán, takže převyšuji chlapce skoro o patnáct centimentrů. „Omlouvám se za mé hrubé narušení vašeho hovoru, ale nelze přeslechnout...“ Co nejvíce zdvořile se přimíchám do hovoru. „Mé jméno je Marcos Ortega. Velmi rád Vás poznávám slečno Yritys.“ Oslovím dívku na zemi a nabídnu jí ruku, aby mohla opět vstát, pokud přijme, nabídnu jí i rámě, aby se o mne mohla opřít. Teprve pak stočím pohled na toho vejrostka. „Nevím jak vy pane...“ slovo velmi zdůrazním, „ale já rozhodně nepovažuji za zdvořilé si po komkoliv, natož dívce, vyžádat jméno a sám se nepředstavit.“ Vytknu mu. „Natož předvádět takto ohavně svůj apetit.... Měl byste se stydět. Když nejste schopný dodržovat řád a harmonogram školy, neměl byste to dávat takto na odiv ostatním studentům. Je to přinejmenším nezdvořilé, skoro bych si troufl říci, že hrubé.“ Pokračuji, nicméně tím o něj ztratím větší zájem. Stočím se k dívce. „Rozhodně bych byl nerad, kdybyste si myslela, že zde na škole není nikdo vychovaný. Normálních, tedy alespoň podle měřítek lidí, tu bude asi pomálu. Ale někteří pobrali základy slušnosti.“ Věnuji ji jeden z mých nejlepších společenských úsměvů. |
| |||
Jídelna Tonka „Nemusíš skoro hnout prstem a stejně se ti podří se dostat do takovéhohle stavu?“ Můj výraz jasně říká cosi o duchem chudých. Potichu polknu. „Hele, ne, že bych tě chtěla přímo urazit, ale, no, nechceš mě sežrat, že ne?“ Zeptám se opatrně. Docela mě překvapí, že se upír začne snad omlouvat? Najednou vypadá podobně zmateně jako já. „To, to asi nic.“ Moje intonace napovídá spíš otázku než intonaci. „Promiň, že jsem tak vybouchla, ale co sem dorazila, někdo na mě vrčí, fackuje mě, nebo hrozí, že žere můj druh.“ Přešlápnu. „Přehnala jsem to.“ Pomalu si dřepnu na zem. A teď ještě vypadám jako naprostá histerka, ale může se mi někdo divit? „Jsem zvyklá spíš na políbení ruky, než že si někdo zacpe nos a cloumá se mnou.“ Skoro by to mohlo zdát, že jsem fňukla, ale v životě bych to nepřiznala. |
| |||
Jídelna Yritys "No to je ten můj nefunkční budík. Zbudí mě, až když už mám opravdu hodně velký hlad." Kývnu. "Ať už si o této škole myslím co chci, musím uznat, že pro jídlo nemusím téměř hnout prstem." Pozoruji její chování se stále menším pochopením. Snažím se vybavit si příležitost, při které jsem musel takto jednat s lidmi, ale bohužel lidský pozdrav je téměř vrchol mých znalostí. Z mé radosti využití mých lidských znalostí ale nezbude téměř nic, protože člověk převezme pozdrav naprosto jinak než jsem čekal. "Ale to ne, já jen .." Než jsem ze sebe šokovaně stačil něco dostat, dívka se tu začne hroutit. Proboha. Vím, že lidé jsou slabí a křehcí, ale tohle .. ? "Nevím, co jsem řekl špatně, ale rád bych se omluvil. Rozhodně jsem to přehnal a nevzal jsem lidskou zranitelnost dostatečně v potaz. Moc se omlouvám." Škrábu se na hlavě a přemýšlím, jak se z této situace dostat. |
| |||
Jídelna Tonka „Proč ti to tedy teď dělá takové problémy, když máš trochu hlad?“ Zadívám se na něj poněkud nechápavě, ale rozhodně se nesnažím víc přibližovat. Při jeho vysvětlení se otřesu. „Brrr! Jenže tady jsou asi jednodušší způsoby, ne?“ Snažím se o nenápadnost, ale jen tak se rozhlédnout po celé místnosti, aby si toho nevšimnul, to se mi asi těžko povede. Chtělo by to nějakýho rytíře na bílém koni, ideálně s popisem, aby si ho tu jeden nespletl s nějakým monstrem. To jsou tu všichni takoví nebo jen já mám prostě smůlu? Jeho způsob představování mě totálně šokuje. Chvíli jen naprosto vykolejeně mrkám a pak se zamračím. „To jako smrdím?? A to mi tu ruku chceš utrhnout nebo co? Nemáš snad základy vychování? Copak jsou tu všechno jen bestie, co umí jedině vrčet a ubližovat ostatním?“ Ostentativně si otřu ruku do sukně. „Proč tu nemůže být někdo normální?“ Vypadá to, že nemám daleko k slzám. Tohle je peklo a ne škola. Někde cestou jsem musela umřít. |
| |||
Jídelna Yritys "To máte tak .." Zhluboka se nadechnu a opět se narovnám. Trošku ještě pomalu zvětším vzdálenost mezi námi a snažím se uvolnit. "Jsem zvyklý držet hlad. To mi ovšem nedovolí mít jakoukoliv pravidelnost ve stravování." Nechápavě se dívám na její změnu chování a náhlý strach. To si až teď uvědomila, že by ji mohlo něco hrozit? "Lidé poskytují nejefektivnější kořist co se získané energie týče. Odkud pocházím to byl jediný možný způsob přežití." Pokrčím rameny, ale snažím se ze všech sil o ni nepřemýšlet jako o potenciální kořisti. "Nemocný?" Kouknu se na svoje ruce a v rychlosti si prohlédnu své šaty, jestli jsem náhodou na sebe omylem nehodil své nespolečenské, potrhané hadry. Jo vlastně, já žádný jiný ohoz nemám. "To se zase spraví, až kuchař přestane dělat drahoty." Nechápavě se dívám na její gesto. No, když už jsem měl ten nápad se představovat. Zacpu si nos a s nepřirozeně nataženou rukou k ní rychle vykročím, popadnu ji ruku, párkrát s ní opatrně potřesu a zase se vzdálím. "Vy lidi máte divné zvyky, to se vám musí nechat." V duchu si pochvaluji, jak se mi ta znalost lidské kultury začíná vyplácet. |
| |||
Jídelna Tonka Nad jeho popisem šikovné věcičky chvilku zaváhám, ale pak kývnu. „Proč?“ Otážu se mírně nechápavě. Jako ano, kdyby vstával jako jediný z celého pokoje, tak bych to asi chápala, ale když maj vstávat všichni, tak proč ne? „A neměl by tě tedy vzbudit hlad? Co nejíst večeři? To by tě mohlo vzbudit dost brzo, ne?“ Po jeho další poznámce trochu ucuknu a rukou si nepatrně sevřu hrdlo. „Lidi? Ty jako fakt jíš lidi? Proč nejíš třeba srnky?“ Mám sto chutí trochu couvnout a nenápadně se rozhlédnu po nějakém kříži. „Spíš někdo velmi nemocný.“ Pokrčím rameny nad jeho vlastním popisem sebe sama. Udělám krok a jeho stav se prudce zhorší. Překvapeně ucuknu, když začne divoce gestikulovat. „Jo, jasně, máš tolik času, kolik potřebuješ, ale teď už vypadáš skutečně špatně.“ Nakloním hlavu stranou, až mi vlasy přepadnou přes rameno. Pak začne mluvit o tom, že jsme se vlastně nepředstavili. V tom okamžiku naskočí naučené vychování a s představením k němu natáhnu ruku pro políbení. „Já jsem Yritys. Zkrátka Yri.“ Další zářivý úsměv – pečlivě nacvičovaný před zrcadlem právě pro příležitost seznamování se. |
doba vygenerování stránky: 1.4378252029419 sekund