| |||
Jídelna po Helen nikdo konkrétní "Ale jistě," odvětím Helen, zdvořile se zvednu, když odchází. Nejsem si jistý co teď, uvažoval jsem o procházce, když se dovnitř přiřítil chlapec. Dožaduje se krve a pak se jde zahlodnout do cedule. Která mu to hned vrátí. Povytáhnu obočí a uvažuji, že ho konfrontuji, ale stačí to rudovláska. Pobaveně se tedy usadím zpět na své místo a pozoruji, jak se to bude vyvíjet. |
| |||
Jídelna Hlavně Tonka Sedím u stolu a sotva jednou za pět minut vložím sousto do úst, kolik se toho děje a kolik různých tvorů tu je. Ti, co vypadají celkem normálně, ti, co vypadají celkem normálně a pak se mění ve zvířata, ti co nevypadají ani trochu normálně. A všichni vypadají, jako by to úplně normální bylo. Když zmizí jídlo, trvá poměrně dlouho, než si toho vůbec všimnu. Taky se místnost docela vyprázdní. Už bych skoro i šla hledat nějaký útulný, temný koutek, kde by se člověk mohl zbláznit, když se do jídelny přižene další tvor. Vypadal by asi i celkem normálně, minimálně na místní poměry, ale pak si poručí krev? To je jako upír? Musím se ho zeptat, jestli se na sluníčku taky třpytí. Krev je ale asi nedostatkové zboží, protože tvor začne vzápětí ohlodávat ceduli, která ho na oplátku mrdne po hlavě. Vyprsknu smíchy. Tak nějak jsem už pozapomněla, co se vlastně stalo v hájence. Přehoupnu se přes stůl a tiše dojdu až za asi upíra. "Hele, a to ti chutná i dřevo? Víš, nechci tě urazit, ale jsem tu nová a pochopitelně mám červotoče ráda, ale nemyslíš si, že v lese by ses najedl líp? Na čerstvém?" Otázku ohledně třpytění se si ještě nechám od cesty. |
| |||
Jídelna Jožin „To jsem ráda, že ti tam pomohli.“ Zamýhám na nho svůdně řasama. Po mě se přeci nestřílí. Pak z něho vypadne o co přesně mu jde a já se zatvářím trochu rozpačitě. „No, tedy lichotí mi, že si myslíš, že mám až takové schopnosti, že bych tě mohla změnit na ropuchu a pak zpět, ale obávám se, že jsi mě poněkud přecenil.“ Pokrčím rameny. „Zvládám vytvořit věci, ne je měnit nebo snad dokonce nechat zmizet. Myslela jsem, že to už jsi pochopil u bazénu.“ Přeměním si ho pohledem. „Mohla bych ti třeba přikouzlit prsa, ale nevím, jak by ses jich potom zbavoval – asi by to byla poněkud nepříjemná operace.“ Cukne mi koutek, když si představím monstrózní hrudník, který by se k jeho postavě jistě hodil, ale pak zase zvážním. „Pokud ale přijdeš na něco, co bych ti mohla přikouzlit a zvládl by ses toho zbavit sám, ráda ti pomůžu.“ Ano, tohle zní jako dost málo a jsem si toho vědoma, ale co bych nakonec jinak dělala ve škole, kdybych všechno uměla, že? „Promiň, ale víc toho skutečně nezvládnu.“ |
| |||
Do kabinetu a v PM102 Opustím Tortuna a nechám ho svému osudu. S tichým, spokojeným pohvizdováním se vydám do svého kabinetu. Jak za mnou zaklapnou dveře, usadím se za stolem a na papírek naškrábu pár řádek. Pak přejdu ke stěně, přiložím k ní papírek a požádám školu, zda může vzkaz předat všem vyučujícím. Když je hotovo, znovu si sednu ke stolu a se spokojeným pobrukováním se dám do další práce. Sven čeká v učebně a nějak ho ani nenapadne někoho popohánět. |
doba vygenerování stránky: 1.4429199695587 sekund