| |||
Jídelna po Helen nikdo konkrétní "Ale jistě," odvětím Helen, zdvořile se zvednu, když odchází. Nejsem si jistý co teď, uvažoval jsem o procházce, když se dovnitř přiřítil chlapec. Dožaduje se krve a pak se jde zahlodnout do cedule. Která mu to hned vrátí. Povytáhnu obočí a uvažuji, že ho konfrontuji, ale stačí to rudovláska. Pobaveně se tedy usadím zpět na své místo a pozoruji, jak se to bude vyvíjet. |
| |||
Jídelna Hlavně Tonka Sedím u stolu a sotva jednou za pět minut vložím sousto do úst, kolik se toho děje a kolik různých tvorů tu je. Ti, co vypadají celkem normálně, ti, co vypadají celkem normálně a pak se mění ve zvířata, ti co nevypadají ani trochu normálně. A všichni vypadají, jako by to úplně normální bylo. Když zmizí jídlo, trvá poměrně dlouho, než si toho vůbec všimnu. Taky se místnost docela vyprázdní. Už bych skoro i šla hledat nějaký útulný, temný koutek, kde by se člověk mohl zbláznit, když se do jídelny přižene další tvor. Vypadal by asi i celkem normálně, minimálně na místní poměry, ale pak si poručí krev? To je jako upír? Musím se ho zeptat, jestli se na sluníčku taky třpytí. Krev je ale asi nedostatkové zboží, protože tvor začne vzápětí ohlodávat ceduli, která ho na oplátku mrdne po hlavě. Vyprsknu smíchy. Tak nějak jsem už pozapomněla, co se vlastně stalo v hájence. Přehoupnu se přes stůl a tiše dojdu až za asi upíra. "Hele, a to ti chutná i dřevo? Víš, nechci tě urazit, ale jsem tu nová a pochopitelně mám červotoče ráda, ale nemyslíš si, že v lese by ses najedl líp? Na čerstvém?" Otázku ohledně třpytění se si ještě nechám od cesty. |
doba vygenerování stránky: 1.337984085083 sekund