| |||
Jídelna Shrey Takže štít ano, výborně. Povytáhnu obočí. „No, máš celkem apetit.“ Koukám jak kombinuje masíčko s těma divnejma bobulema a trochu ohrnu nos. „A taky dost divný vkus na jídlo.“ Chvíli zamyšleně koukám do stolu, ale pak sebou nepatrně trhnu. No co, já taky nejím věci, co by ostatním připadali zrovna chutné. Nejspíš. Mávnu nad tím rukou. Poněkud zklamaně si povzdechnu. Takže na ni to platí taky, ale vzhledem k tomu, že si to uvědomuje, tak by to mohlo být třeba trochu lepší? Zadívá se zpět na mě. Znechuceně zakroutím hlavou. „Bohužel ani škrt. Možná bych mu zvládla nechat vytýct mozek ušima, ale nesměl by to být on.“ Potřepu hlavou. Chtěla jsem si vychutnat alespoň tu představu, ale nevím proč mi doslova proklouzla mezi prsty. Odfrkla jsem si. „Předpokládám, že nevíš o nikom, kdo by to zvládnul, že ne?“ Ležérně si podepřu bradu rukou, abych na ni dobře viděla. Nebo abych neviděla na někoho jiného. „Nepamatuješ se náhodou, jestli mají profesoři nějaký postih za zabití studenta?“ Pokračuju dál a začnu ojídat na kostičky nakrájené maso. Docela by mě, ale ne, nezajímá mě, kdo je takovej fouňa, že mu servírují takhle předžvýkané maso. |
| |||
Jedáleň Mal Žujem sladkú dobrotu a intenzívne pozerám na Tortuna, zatiaľ čo sa snažím prehrabať tými poletujúcimi páperkami v hlave. Našťastie mi v tom pomôže Sigi, nejaký nepodstatný človekoidne vyzerajúci tvor pri ňom ktorého vidím snáď po prvý krát a konská riť, keď začnú robiť akúsi scénku. Mohli by sa navzájom zabiť. Pomyslím si zasnene keď vidím ako Sigi na chlapa vybehne. Na Sigiho som nasratá za tú hodinu a vôbec, mojej psychickej stránke by prospelo keby sa stále nemotá niekde okolo, a ten druhý jednoducho vyzeral otravne, čo mi stačilo ako dôvod. Na moje veľké nešťastie ale zbabelec z toho vycúva a ide za tou ľahkou upírkou a konská riť sa prilepí na Sigiho. Asi budem vracať. Poviem dosť nahlas, takže to počuje v podstate hocikto, kto nemá sluch úplne vytupený ako väčšina ľudí, ale chýba v tom akási jedovatosť, s akou by som to povedala normálne. Stále v hlave cítim útlm, akoby ma v mysli Tortun ťapkal utešujúco po hlave. Pár sekúnd po mojej poznámke zacítim, ako sa ku mne približuje energie polovičnej ryby a pomaly otočím hlavu, akurát stihnúc zareagovať jej natiahnutý prst. Nechápavo pozorujem, ako narazí pár milimetrov od mojej pokožky na štít a cukne. Nijako nereagujem na to, že sa ma snažila dotknúť. Sčasti za to môže Tortunov vplyv, sčasti to, že viem že cez štít by to aj tak nezvládla a sčasti fakt, že z Malachi išlo niečo, čo sa mi pozdávalo, akási dravosť. Bol to len môj vnútorný pocit za tých pár krát, čo som ju videla. To jej gesto s prstom som ale aj tak nepobrala. Myslela som že si doteraz stihla všimnúť že štít nikdy nedávam dole. Jej otázka ale preruší hocjakú poznámku, ktorú som formulovala na jazyku. Cukor bol najrýchlejšie rozložiteĺná energia z potravín, preto som ho tak často konzumovala, ale mäso bolo po sladkom asi moja najobľúbenejšia pochutina. Myknem preto plecom. Ďalší znak, že som nebola tak celkom vo svojej koži. Inokedy by som si to mäso nedala možno už len preto, lebo to niekto navrhol, na just. Pre mňa za mňa....ešte som len začala, raňajky majú byť veľké. Jedlo bolo pre mňa energia, kým mi chutilo, vedela som ho zjesť naozaj veľa. Vezmem z niekoho podnosu tmavé hutné mäso robené na prírodno a odtrhnem z neho kus zubami, načo si za ním hodím do úst pár malín a skúmam, ako to chutí dokopy. Mmmm. Lepšie ako by som čakala. Spokojne zahmkám. Na rozdiel od Mal, ja sa znova pozriem na Tortuna a znova zahmkám. Je to otravné a keď to vypne, budem pred ďalšou hodinou znova naštartovaná. Odpoviem jej podobne konverzačným tónom. Nenávidela som akékoľvek hrabanie sa v mojej hlave, ale u Tortuna som bola viac ochotná to stolerovať, pretože som vedela že ho budem ešte potrebovať. Mala som príliš veľa otázok. Ale čoskoro skočím do úsmevu hocikomu, kto by sa mi chcel dostať do hlavy. Oranil sľúbil že pomôže, nie? Včera vyzeral síce dosť mimo, ale možno dneska za ním behnem. Otočím hlavu od Tortuna na Mal. Vieš sa tomu brániť? Spýtam sa na rovinu. |
| |||
Jídelna Shrey Sedím jako opařená rybka a nějak mě přešla chuť na jídlo. Pak ale zvítězí moje racionální stránka a radši se pro něco natáhnu. Přeci jenom, čemukoli se líp čelí s plným žaludkem a co nejvíc silami, že? Sleduju jak k němu přišla tygřice i jak se rychle změnilo její chování a nakrčím nosík. Tohle není vůbec dobré. A jako fakt mu to trpěj? Vždyť další profesor sedí jen kousek od něj. Na druhou stranu, kdo říkal, že na profesory to nepůsobí? Protočím oči, když se jí oblečení velmi výrazně změní a pak si prostě spokojeně odkráčí. Zajímalo by mě, jestli je skutečně tak povrchní nebo v tom má prsty čaroděj. Ale ne, co kecám, pochopitelně, že v tom má prsty on. Rozhlédnu se po místnosti a pomalu se přesunu k polodračici, co láduje sladké, jakoby jí za to platili. Opatrně do ní dloubnu prstem a cuknu, jak mě zabrní. „Co nějaké maso?“ Optám se nezávazně, zatímco ze svého kusu poctivě vysávám šťávičku. Pokud mě hned nevyhodí, posadím se vedle ní, o Tortuna nezavadím ani pohledem. „Na tebe to působí taky, že jo?“ Konverzujeme o počasí. Minimálně dle tónu, jakým to říkám. Nic důležitého. |
| |||
Jídelna Hlavně Yqi Spokojeně nemyslím na nic a na nikoho. Tedy alespoň do té doby, než se Yqi odtáhne a já po ní pátravě kouknu. Ale stále ještě stojí a nevypadá zvlášť vyčerpaně, tak by přeci mohla ještě chvilku pokračovat, ne? Sleduju, jak šmejdí pohledem po jídelně a jen sem tam mrknu po čem zrovna kouká. Jo, divnej týpek, s tim sme se před chvílí bavili, ne? Profesoři u stolu mají zjevně taky zábavu, tak co? Když ze sebe začne něco soukat, trpělivě ji pohladím po boku. „Ano...?“ Povytáhnu obočí. Samostatná zájmena mi toho moc neřeknou, ale nikam nespěchám. Cítím se naprosto skvěle a jediné co, tak že bych si maximálně někam lehl a něco nebo někoho podpaloval. Pokud bch tedy nemohl pokračovat v předcházející činnosti. Také moje pokožka zdravě žhne a ve vlasech mi přeskakují plamínky. Pak ale prohlásí, že by měla mít hodinu, což mě tedy popravdě trošku zklame. „No, to by sis asi měla trochu pospíšit, ne?“ Tentokrát se po jídelně rozhlédnu já a koukám, co je tu za společnost. Taky si všimnu na jednom ze stolů utíkajícího osminohého tvorečka, který vzápětí krátce zahoří a zmizí. |
| |||
Jídelna Akashka, okrajově Tortun Když zpozoruju, že z mojí promluvy má tak leda pocit, že by mě mohla poslouchat ještě dlouho, trochu si povzdechnu a přitáhnu si jeden z pohárů blíž. Na stůl vysypu podivnou směs bylinek a pár jich vyberu. Zbytek vrátím do váčku a vybrané hodím do poháru. Zakroužím nad ním rukou a z nádoby se začne linout voňavá pára. Přišoupnu ho trochu blíž k Akashce. „Ale víš co? Ty valentýnky jsou tak skvělý nápad, že nezvládnu čekat a budeš mi muset říct zase zítra ráno, jak to s nimi vypadá, ano?“ S veškerým kočičím šarmem se na ni usměju. „A dej si čaj, ať máš na svoji misi dost energie.“ Kývnu k poháru. Pokud ho vypije, měla by se dneska zvládat krapet lépe soustředit. Stáhne ruku, i když si neodpustí ještě jeden dotek a já si duchu trochu povzdechnu. Zbohem příčetnosti. Během mrknutí oka se proměním a protáhnu. „A teď pořádně hladit, prosím.“ Zapředu jí do myšlenek a nastavím hřbet. Moje oči na okamik zabloudí k Tortunovi a mladíkovi, který sedí vedle něj, jak se tam vlastně dostal?, ale v příští chvíli je mi to už zase celkem jedno. Zvážím její zděšení. „Nic příjemného to nebylo, to je pravda, ale byla to moje volba. Všem dávají vědět, že se mnou není radno se hádat. A že jsem ten, kdo jim může pomoct.“ Opřu si zuby o desku stolu. „A mě připomínají to samé. Že jsem se rozhodl, že tu budu pro ostatní.“ Ano, i tygr potřebuje čas od času připomenutí toho, proč vlastně někde je. |
doba vygenerování stránky: 1.3646099567413 sekund