| |||
Jídelna Tortun Když se mi konečně podaří dožvýkat ten jeden kus masa, zakručí mi v břiše. Mezitím jsem zaznamenal pouze to, že Miko s ní odešly někam pryč. Rozhlédnu se po stole, ale rychle mě přechází chuť. Obávám se, že na sežvýkání toho masa spotřebuju víc energie, než jí získám. Na to bych potřeboval o hodně jiné zuby. Ale to nemůžu. A nemůžu to protože... Plesknu ksichtem o stůl. Zasyknu bolestí. Pak si uvědomím kdo vedle mě sedí a rychle se narovnám. Otřu si krev ze tváře, jak jsem si nešikovně zlomil nos, který se ale okamžitě sám srovnal. „Potřebuju pomoc!“ Otočím se k němu s naprosto zoufalým výrazem. „Ta...“ Zaváhám. Asi by nebylo úplně nejtaktnější si ztěžovat na šedivou ženskou, když vlastně vůbec netuším co se stalo. „Ehm, někdo mě, um, mě, chmm...“ Tak tohle je ještě horší, než jsem si myslel. Zoufale ho chytnu za rukáv. „Můj kožich!“ Jo, někdo by to asi mohl popsat slovy jako teatrální nebo hysterické, ale tohle se prostě nedělá. „Je pryč!“ Poslední slova, ač velmi naléhavá, velmi potichu šeptám, aby je nikdo nezaslechl. Zvlášť, když si všimnu, jak se kousek od nás proměnil tygr. S tou jeho lesklou srstí. Načechranou, lesklou srstí. Znovu se schoulím a přejedu si po nose zápěstím, jako bych se ve vlčí podobě drbal. |
| |||
Jídelna Shrey Vypadá to, že na rozdíl ode mě, jí se tu představu udržet podařilo. Chm, něco bude hůř než jsem si myslela. „Ani si neumíš představit. Nenávidím čaroděje.“ V ruce zmáčknu kus masa až z něho zbyde jen krvavá kaše. Už jsem o něco opatrnější co se týká ničení školního majetku. Když dodá, že ze studentů asi nikdo, zamyšleně si ruku olíznu a rty se mi zkroutí tak, že odhalí ostré zoubky. Ale vypadá to, že na brainstorming jsem si vybrala správnou osobu. „Profesoři?“ I když když o tom tak uvažuju, v té aule se mu tak nějak moc nepostavil asi nikdo. Ještě chvíli uvažuju o všem, co jsem tu viděla, když zmíní Svenovo hodiny a já se mimoděk pousměju. „Jo, tomu by se asi nikdo nedivil.“ Pak si uvědomím, že ona se stala posledním terčem. Odpustím si poplácání po rameni. „Ale klid, něco mi říká, že se na tvém místě krásně prostřídáme.“ Pokrčím rameny. Je mi to tak nějak šumák. Zatím na jeho hodině nikdo skutečně neumřel a dokonce se zranili až teprve poté, co hodinu oficiálně ukončil. To je tady vlastně docela úspěch. Když to porovnáme třeba s ředitelem, který si z nás pravděpodobně chtěl udělat zásobu sušeného masa. Pak se ale zeptá proč se ptám a mě dost sklapne. „Ale tak nějak jsem došla k názoru, že je mrtvej a když se ukázalo, že není, chtěla jsem to zkusit nepatrně napravit. Bohužel to asi nebude tak jednoduché a mile mi připomněl, že s ním mám dneska hodinu.“ U slova mile se kysele zašklebím a začnu uvažovat, jestli se hodině vyhnout nebo si začít psát závěť, ale smrt na hodině šachů by si snad neobhájil ani on. I když, vzhledem k tomu, že zjevně když bude chtít, každej mu odkejvá všechno... na sucho polknu a nepatrně zblednu. |
| |||
Jedáleň Mal Na reči o mojej chuti do jedla sa len uškrniem, až pod vrchnou perou odhalím zuby. V tejto škole potrebujem do zásoby toľko energie koľko len zvládnem nazhromaždiť. Bohviekedy ju budem potrebovať. Bez problémov pokračujem v jedení akoby som nemala dna a už keď pokrútiš hlavou, viem ako odpovieš. Na chvíľku mám pohľad trošku mimo reality, keď si predstavím ako by vyzeral mozog vytekajúci cez uši a možnosti ako by sa to... /keby telekineticky prasknem niekomu lebku pri uchu a rozmadžgám mu mozog, šlo by to?/ ...no je to len pár sekúnd a potom vyzerám, že sa znova sústredím na teba. Takže aj teba to serie. Prehodím ležérne. To je dobre. To je dosť dobre. Dve hlavy vymyslia viac. Pomaličky sa mi natiahne kútik dohora keď sa podľa jej nasledujúcej otázky zdá, že jej myslenie nejde až tak odlišným smerom ako moje. Zo študentov? Nie. Odpoviem krátko a nespomeniem nič o tom, že by sa to možno dalo naučiť od niekoho z profesorov. Toto bolo snáď prvý krát čo som s ňou komunikovala, a ešte som si ju len oťukávala. Potrebovala som zistiť, čo je naozaj zač. Ak by sa mi podarilo naučiť sa to, možno by sa dalo nejako s ňou dohodnúť. Jedn nikdy nevie. Aj keď Oranila som sa pýtala na obranu proti všeobecnému vniknutiu do hlavy, a hlavne so zameraním na Sigiho, ale to je s Tortunom podobné. nie? Dojem kus mäsa a oliznem si pery. Na chvíľu sa zamyslím, ako sa rozpamätávam na školský poriadok. Bola som si istá, že za zabitie študenta bolo vylúčenie, ale nebola som si istá či sa tam spomínali aj profesori alebo to bolo všeobecne pod právami študentov a ich porušeniach. Nie som si istá, ale ak nemajú, tak na Svenových hodinách niekto do týždňa umrie určite. Cvaknem podráždene zubami, keď si na to spomeniem. Hodím pritom po Mal očkom. Máš snáď nejaký dôvod sa pýtať? Nadvihnem obočie. |
| |||
Jídelna Shrey Takže štít ano, výborně. Povytáhnu obočí. „No, máš celkem apetit.“ Koukám jak kombinuje masíčko s těma divnejma bobulema a trochu ohrnu nos. „A taky dost divný vkus na jídlo.“ Chvíli zamyšleně koukám do stolu, ale pak sebou nepatrně trhnu. No co, já taky nejím věci, co by ostatním připadali zrovna chutné. Nejspíš. Mávnu nad tím rukou. Poněkud zklamaně si povzdechnu. Takže na ni to platí taky, ale vzhledem k tomu, že si to uvědomuje, tak by to mohlo být třeba trochu lepší? Zadívá se zpět na mě. Znechuceně zakroutím hlavou. „Bohužel ani škrt. Možná bych mu zvládla nechat vytýct mozek ušima, ale nesměl by to být on.“ Potřepu hlavou. Chtěla jsem si vychutnat alespoň tu představu, ale nevím proč mi doslova proklouzla mezi prsty. Odfrkla jsem si. „Předpokládám, že nevíš o nikom, kdo by to zvládnul, že ne?“ Ležérně si podepřu bradu rukou, abych na ni dobře viděla. Nebo abych neviděla na někoho jiného. „Nepamatuješ se náhodou, jestli mají profesoři nějaký postih za zabití studenta?“ Pokračuju dál a začnu ojídat na kostičky nakrájené maso. Docela by mě, ale ne, nezajímá mě, kdo je takovej fouňa, že mu servírují takhle předžvýkané maso. |
| |||
Jedáleň Mal Žujem sladkú dobrotu a intenzívne pozerám na Tortuna, zatiaľ čo sa snažím prehrabať tými poletujúcimi páperkami v hlave. Našťastie mi v tom pomôže Sigi, nejaký nepodstatný človekoidne vyzerajúci tvor pri ňom ktorého vidím snáď po prvý krát a konská riť, keď začnú robiť akúsi scénku. Mohli by sa navzájom zabiť. Pomyslím si zasnene keď vidím ako Sigi na chlapa vybehne. Na Sigiho som nasratá za tú hodinu a vôbec, mojej psychickej stránke by prospelo keby sa stále nemotá niekde okolo, a ten druhý jednoducho vyzeral otravne, čo mi stačilo ako dôvod. Na moje veľké nešťastie ale zbabelec z toho vycúva a ide za tou ľahkou upírkou a konská riť sa prilepí na Sigiho. Asi budem vracať. Poviem dosť nahlas, takže to počuje v podstate hocikto, kto nemá sluch úplne vytupený ako väčšina ľudí, ale chýba v tom akási jedovatosť, s akou by som to povedala normálne. Stále v hlave cítim útlm, akoby ma v mysli Tortun ťapkal utešujúco po hlave. Pár sekúnd po mojej poznámke zacítim, ako sa ku mne približuje energie polovičnej ryby a pomaly otočím hlavu, akurát stihnúc zareagovať jej natiahnutý prst. Nechápavo pozorujem, ako narazí pár milimetrov od mojej pokožky na štít a cukne. Nijako nereagujem na to, že sa ma snažila dotknúť. Sčasti za to môže Tortunov vplyv, sčasti to, že viem že cez štít by to aj tak nezvládla a sčasti fakt, že z Malachi išlo niečo, čo sa mi pozdávalo, akási dravosť. Bol to len môj vnútorný pocit za tých pár krát, čo som ju videla. To jej gesto s prstom som ale aj tak nepobrala. Myslela som že si doteraz stihla všimnúť že štít nikdy nedávam dole. Jej otázka ale preruší hocjakú poznámku, ktorú som formulovala na jazyku. Cukor bol najrýchlejšie rozložiteĺná energia z potravín, preto som ho tak často konzumovala, ale mäso bolo po sladkom asi moja najobľúbenejšia pochutina. Myknem preto plecom. Ďalší znak, že som nebola tak celkom vo svojej koži. Inokedy by som si to mäso nedala možno už len preto, lebo to niekto navrhol, na just. Pre mňa za mňa....ešte som len začala, raňajky majú byť veľké. Jedlo bolo pre mňa energia, kým mi chutilo, vedela som ho zjesť naozaj veľa. Vezmem z niekoho podnosu tmavé hutné mäso robené na prírodno a odtrhnem z neho kus zubami, načo si za ním hodím do úst pár malín a skúmam, ako to chutí dokopy. Mmmm. Lepšie ako by som čakala. Spokojne zahmkám. Na rozdiel od Mal, ja sa znova pozriem na Tortuna a znova zahmkám. Je to otravné a keď to vypne, budem pred ďalšou hodinou znova naštartovaná. Odpoviem jej podobne konverzačným tónom. Nenávidela som akékoľvek hrabanie sa v mojej hlave, ale u Tortuna som bola viac ochotná to stolerovať, pretože som vedela že ho budem ešte potrebovať. Mala som príliš veľa otázok. Ale čoskoro skočím do úsmevu hocikomu, kto by sa mi chcel dostať do hlavy. Oranil sľúbil že pomôže, nie? Včera vyzeral síce dosť mimo, ale možno dneska za ním behnem. Otočím hlavu od Tortuna na Mal. Vieš sa tomu brániť? Spýtam sa na rovinu. |
| |||
Jídelna Shrey Sedím jako opařená rybka a nějak mě přešla chuť na jídlo. Pak ale zvítězí moje racionální stránka a radši se pro něco natáhnu. Přeci jenom, čemukoli se líp čelí s plným žaludkem a co nejvíc silami, že? Sleduju jak k němu přišla tygřice i jak se rychle změnilo její chování a nakrčím nosík. Tohle není vůbec dobré. A jako fakt mu to trpěj? Vždyť další profesor sedí jen kousek od něj. Na druhou stranu, kdo říkal, že na profesory to nepůsobí? Protočím oči, když se jí oblečení velmi výrazně změní a pak si prostě spokojeně odkráčí. Zajímalo by mě, jestli je skutečně tak povrchní nebo v tom má prsty čaroděj. Ale ne, co kecám, pochopitelně, že v tom má prsty on. Rozhlédnu se po místnosti a pomalu se přesunu k polodračici, co láduje sladké, jakoby jí za to platili. Opatrně do ní dloubnu prstem a cuknu, jak mě zabrní. „Co nějaké maso?“ Optám se nezávazně, zatímco ze svého kusu poctivě vysávám šťávičku. Pokud mě hned nevyhodí, posadím se vedle ní, o Tortuna nezavadím ani pohledem. „Na tebe to působí taky, že jo?“ Konverzujeme o počasí. Minimálně dle tónu, jakým to říkám. Nic důležitého. |
| |||
Jídelna Hlavně Yqi Spokojeně nemyslím na nic a na nikoho. Tedy alespoň do té doby, než se Yqi odtáhne a já po ní pátravě kouknu. Ale stále ještě stojí a nevypadá zvlášť vyčerpaně, tak by přeci mohla ještě chvilku pokračovat, ne? Sleduju, jak šmejdí pohledem po jídelně a jen sem tam mrknu po čem zrovna kouká. Jo, divnej týpek, s tim sme se před chvílí bavili, ne? Profesoři u stolu mají zjevně taky zábavu, tak co? Když ze sebe začne něco soukat, trpělivě ji pohladím po boku. „Ano...?“ Povytáhnu obočí. Samostatná zájmena mi toho moc neřeknou, ale nikam nespěchám. Cítím se naprosto skvěle a jediné co, tak že bych si maximálně někam lehl a něco nebo někoho podpaloval. Pokud bch tedy nemohl pokračovat v předcházející činnosti. Také moje pokožka zdravě žhne a ve vlasech mi přeskakují plamínky. Pak ale prohlásí, že by měla mít hodinu, což mě tedy popravdě trošku zklame. „No, to by sis asi měla trochu pospíšit, ne?“ Tentokrát se po jídelně rozhlédnu já a koukám, co je tu za společnost. Taky si všimnu na jednom ze stolů utíkajícího osminohého tvorečka, který vzápětí krátce zahoří a zmizí. |
| |||
Jídelna Akashka, okrajově Tortun Když zpozoruju, že z mojí promluvy má tak leda pocit, že by mě mohla poslouchat ještě dlouho, trochu si povzdechnu a přitáhnu si jeden z pohárů blíž. Na stůl vysypu podivnou směs bylinek a pár jich vyberu. Zbytek vrátím do váčku a vybrané hodím do poháru. Zakroužím nad ním rukou a z nádoby se začne linout voňavá pára. Přišoupnu ho trochu blíž k Akashce. „Ale víš co? Ty valentýnky jsou tak skvělý nápad, že nezvládnu čekat a budeš mi muset říct zase zítra ráno, jak to s nimi vypadá, ano?“ S veškerým kočičím šarmem se na ni usměju. „A dej si čaj, ať máš na svoji misi dost energie.“ Kývnu k poháru. Pokud ho vypije, měla by se dneska zvládat krapet lépe soustředit. Stáhne ruku, i když si neodpustí ještě jeden dotek a já si duchu trochu povzdechnu. Zbohem příčetnosti. Během mrknutí oka se proměním a protáhnu. „A teď pořádně hladit, prosím.“ Zapředu jí do myšlenek a nastavím hřbet. Moje oči na okamik zabloudí k Tortunovi a mladíkovi, který sedí vedle něj, jak se tam vlastně dostal?, ale v příští chvíli je mi to už zase celkem jedno. Zvážím její zděšení. „Nic příjemného to nebylo, to je pravda, ale byla to moje volba. Všem dávají vědět, že se mnou není radno se hádat. A že jsem ten, kdo jim může pomoct.“ Opřu si zuby o desku stolu. „A mě připomínají to samé. Že jsem se rozhodl, že tu budu pro ostatní.“ Ano, i tygr potřebuje čas od času připomenutí toho, proč vlastně někde je. |
doba vygenerování stránky: 1.2974061965942 sekund