| |||
102PM Profesorovi to očividně nevadí, že tu jsem taky. Znovu mohutně zívám a říkám si, že ze mne nebude mít radost, když tady usnu, když se dračí skrumáž hodlá svými členy ostřelovat studenty. Když přede mnou jak dlouhý tak široký skončí nataženej modrej drak, nadskočím a naráz se ozve skupinové varovné zasyčení, ke kterému se přidám i vlastním hlasem. Teď jsem fakt ráda, že jsem si tu hlavu nepoložila na pult. Sochou do hlavy by to bolelo. Několik hádků po něm pomstychtivě čapne, ale je dost daleko, aby nedosáhli. Jednoho z čela plácnu přes hlavičku, aby toho nechal. "Tobě by ale nemuselo, budeš-li odstřelovat spolužáky vlastním tělem." Pronesu po jeho slovech, když se začíná sbírat. |
| |||
PM102 Mel jsem dobrou naladu, necekal jsem, ze by se neco takoveho mohlo stat. Tak nejak jsem doufal, ze i Sin na tom bude lepe a ze mi trochu pichne. Ale.... Byla to ted ta stara dobra Sin, zjevne na sebe zase nejakou dobu nenecha sahnout. Ten vyraz jsem nevidel, no ty slova uz jsem samozřejmě slyšel. Ale nez jsem se nadechl... Dostal jsem tafku a letel pres pul mistnosti. Skoncil na zadech, rozplacnuty na pracovnim pultu pred Miko. S kterou jsem vlastne nikdy nemel problem, i kdyz jsme se nejak nepratelili. Vlastne, ja tady snad s nikym. "Aauuu," zaupel jsem, zamracil se a trochu stale na zadech se pokusil srovnat lopatky. "Koukam, ze uz je ti lepe," povim spise pro sebe, ale vsichni to asi slyseli. Pak, pokud se tedy nic dalsiho nestane, se zacnu zvedat a protahovat se. Taky kouknu po otci, zda bude namitat neco ci nikoliv. |
| |||
Jídelna Sarah Opravdu ráda viděla.. A s kůlem u prdele... Tahle má vážně zajímavý smysl pro humor. Ovšwm, svoje kouzlo má. Jenže, pořád je to upírka a u těch jeden nikdy neví... "To by záleželo na okolnostech," rozhodím rukama. "Ovšem kůl u mé zadele rozhodně nezní, jako něco, s čím bych si přál skákat z okna. Těžko říct, jak by to mohlo dopadnout a že jsem nějaké ty bizardní pády už viděl." Uvnitř mysli jsem se usmál, no navenek to zase nedal znát a ruce založil na hrudník. Začne s dveřmi, a chodbou.. a dalšími dveřmi. No jéééje, to by mě nenapadlo... Létat neumím, tudíž jo, určitě dveře a chodbu. Já vím, že si hraje a takyže zatím na tu hru přistupuji. Jsem vlastně dost zvědaví, jak se vyvine. "Chodba a dveře mi zní fajn, přeci jen, i když se pravděpodobně dožiji vyššího věku, než obyčejný smrtelník, zas tak dlouho na rozboření školy asi ne. Na rozdíl od vás," trhnu trochu hlavou. "Leda by školu někdo či něco nějakým nedopatřením či snad úmyslem srovnal se zemí. Jen by byl asi problém se vším tím.. kamenním kolem." |
| |||
Jídelna Raziel Docela mě pobaví, když si zjevně nejdřív neuvědomil, koho to vlastně oslovil. Vůbec mě netankuje, že na něj koukám nahoru, protože moc dobře vím, jak rychle se tohle může změnit. Pohodlněji se pokusím opřít dozadu, ale na to jsou šaty poněkud moc přiléhavé. Dalším rychlým pohybem s tichým zvukem párající se látky, si vytvořím slušivý výstřih, který se pěkně rozhalí, když se za sebou opřu. „To bych opravdu ráda viděla. A myslíte, že by jste k tomu potřeboval nějaké zválštní okolnosti jako ostrý hrot kůlu u vašeho pozadí nebo by to šlo jen tak z fleku?“ Nakloním lehce hlavu ve velmi zaujatém, až vědeckém výrazu. Pak ale hru poněkud zkazí, když svoji otázku přeformuluje. „Nu, pokud na dveřích trváte, pak tedy dveřmi. Takové velké, dvoukřídlé, jistě je neminete.“ Ukžu na dveře. „Pak doporučuju chodbou a dalšími dveřmi až ven. Není jednodušší způsob a kratší cesta, pokud nebudete chtít stát na jednom místě dost dlouho na to, aby se škola rozpadla a sama se stala pozemky. To bych pak označila za nejkratší cestu, protože by jste nemusela udělat ani krok.“ Chvilku sleduju jeho reakci, ale pak si odfrknu. Tohle není ani z poloviny tak zábavné, jak jsem doufala. Znovu se zhluboka napiju. |
doba vygenerování stránky: 1.6177790164948 sekund