| |||
102PM Profesorovi to očividně nevadí, že tu jsem taky. Znovu mohutně zívám a říkám si, že ze mne nebude mít radost, když tady usnu, když se dračí skrumáž hodlá svými členy ostřelovat studenty. Když přede mnou jak dlouhý tak široký skončí nataženej modrej drak, nadskočím a naráz se ozve skupinové varovné zasyčení, ke kterému se přidám i vlastním hlasem. Teď jsem fakt ráda, že jsem si tu hlavu nepoložila na pult. Sochou do hlavy by to bolelo. Několik hádků po něm pomstychtivě čapne, ale je dost daleko, aby nedosáhli. Jednoho z čela plácnu přes hlavičku, aby toho nechal. "Tobě by ale nemuselo, budeš-li odstřelovat spolužáky vlastním tělem." Pronesu po jeho slovech, když se začíná sbírat. |
| |||
PM102 Mel jsem dobrou naladu, necekal jsem, ze by se neco takoveho mohlo stat. Tak nejak jsem doufal, ze i Sin na tom bude lepe a ze mi trochu pichne. Ale.... Byla to ted ta stara dobra Sin, zjevne na sebe zase nejakou dobu nenecha sahnout. Ten vyraz jsem nevidel, no ty slova uz jsem samozřejmě slyšel. Ale nez jsem se nadechl... Dostal jsem tafku a letel pres pul mistnosti. Skoncil na zadech, rozplacnuty na pracovnim pultu pred Miko. S kterou jsem vlastne nikdy nemel problem, i kdyz jsme se nejak nepratelili. Vlastne, ja tady snad s nikym. "Aauuu," zaupel jsem, zamracil se a trochu stale na zadech se pokusil srovnat lopatky. "Koukam, ze uz je ti lepe," povim spise pro sebe, ale vsichni to asi slyseli. Pak, pokud se tedy nic dalsiho nestane, se zacnu zvedat a protahovat se. Taky kouknu po otci, zda bude namitat neco ci nikoliv. |
| |||
Jídelna Sarah Opravdu ráda viděla.. A s kůlem u prdele... Tahle má vážně zajímavý smysl pro humor. Ovšwm, svoje kouzlo má. Jenže, pořád je to upírka a u těch jeden nikdy neví... "To by záleželo na okolnostech," rozhodím rukama. "Ovšem kůl u mé zadele rozhodně nezní, jako něco, s čím bych si přál skákat z okna. Těžko říct, jak by to mohlo dopadnout a že jsem nějaké ty bizardní pády už viděl." Uvnitř mysli jsem se usmál, no navenek to zase nedal znát a ruce založil na hrudník. Začne s dveřmi, a chodbou.. a dalšími dveřmi. No jéééje, to by mě nenapadlo... Létat neumím, tudíž jo, určitě dveře a chodbu. Já vím, že si hraje a takyže zatím na tu hru přistupuji. Jsem vlastně dost zvědaví, jak se vyvine. "Chodba a dveře mi zní fajn, přeci jen, i když se pravděpodobně dožiji vyššího věku, než obyčejný smrtelník, zas tak dlouho na rozboření školy asi ne. Na rozdíl od vás," trhnu trochu hlavou. "Leda by školu někdo či něco nějakým nedopatřením či snad úmyslem srovnal se zemí. Jen by byl asi problém se vším tím.. kamenním kolem." |
| |||
Jídelna Raziel Docela mě pobaví, když si zjevně nejdřív neuvědomil, koho to vlastně oslovil. Vůbec mě netankuje, že na něj koukám nahoru, protože moc dobře vím, jak rychle se tohle může změnit. Pohodlněji se pokusím opřít dozadu, ale na to jsou šaty poněkud moc přiléhavé. Dalším rychlým pohybem s tichým zvukem párající se látky, si vytvořím slušivý výstřih, který se pěkně rozhalí, když se za sebou opřu. „To bych opravdu ráda viděla. A myslíte, že by jste k tomu potřeboval nějaké zválštní okolnosti jako ostrý hrot kůlu u vašeho pozadí nebo by to šlo jen tak z fleku?“ Nakloním lehce hlavu ve velmi zaujatém, až vědeckém výrazu. Pak ale hru poněkud zkazí, když svoji otázku přeformuluje. „Nu, pokud na dveřích trváte, pak tedy dveřmi. Takové velké, dvoukřídlé, jistě je neminete.“ Ukžu na dveře. „Pak doporučuju chodbou a dalšími dveřmi až ven. Není jednodušší způsob a kratší cesta, pokud nebudete chtít stát na jednom místě dost dlouho na to, aby se škola rozpadla a sama se stala pozemky. To bych pak označila za nejkratší cestu, protože by jste nemusela udělat ani krok.“ Chvilku sleduju jeho reakci, ale pak si odfrknu. Tohle není ani z poloviny tak zábavné, jak jsem doufala. Znovu se zhluboka napiju. |
| |||
PM102 O Gerrirovi, stejně jako o Modrém, vím dlouho přd tím, než na mě promluví. Pardon. Než se mě dotkne a pak ještě promluví. Vycením zuby v naprosto jasném gestu, ale vzhledem k tomu, že hlavu nezvedám, ten výraz nemohl vidět. „Budu si sedět, kde uznám za vhodné, pomáhat ti není moje povinnost, nejsem tvoje chůva, nic jsi neprovedl a kolikrát ti budu muset opakovat, že mi nemáš lést do myšlenek?“ Do posledního slova vklouzne trocha zloby a spolu s ním mi zlatě zablýskne v očích. Ano, chtěla jsem ho poslat ideálně na opačnou stranu pozemků, ale kouzlo ho jen odhodí cca půl místnosti odtud, kde přistane na pultu. Rychle mrknu po profesorovi, jestli to nehodlá nějak komentovat, kdyžtak to byla přeci jasná sebeobrana. |
| |||
PM102 Usadila jsem se na nejbližší místo k pultu, abych byla co nejblíže Sin. Způsobně jsem seděla, i když mi to dělalo dost potíže a sledovala okolí. Nechci aby se tu stalo něco na co bych nebyla připravená. Když se objevil Modrý, natáhla jsem jeho pach a docela zaujatě ho sledovala. Nicméně se zanedlouho objeví Modrý jak ho znám. Takže se upnu pohledem na něm. Přibližuje se a pokývne mi, nevydržím to a opětuji mu to lehkým varovným zavrčením. Sice to v tomto těle vypadá zvláště, ale rozhodně to je dračí zvuk. Ignoruje mě ale a projde přímo k Sinead. Přimhouřím podezřívavě oči a lehce vklouznu na kraj jeho mysli, aby si mne nevšiml. (98%) Odmítám riskovat situaci, že jí nějak ublíží a já nebudu tušit jak. Udržím zaskřípání zuby, když promluví o mne. Avšak překvapeně k nim natočím hlavu, když zmíní, že netuší co se stalo. |
| |||
Jídelna hlavně Sarah No, asi by mě to nemělo překvapovat, přesto, když uvidím a ucítím krev v poháru, ze kterého, "slečna" upíjí, nakrčím obočí. Bruxa? Jééjda, to jsi si ty pako nevybral nejlépe... Nezbývá mi ale nic jiného, než hold hrát tuhletu podivnou hru. Protože upírů, co se dokáží ovládat, je málo a zabít studenta a předpokládám, že ona student je, by mi zajistilo rychlou cestu pryč odtud. Ohlédnu se, když ukáže směrem k nejbližšímu oknu a založím ruce na hrudník, dívám se na ní takto ze shora, však ona sedí na zadnici. Ten její úsměv se mi moc nelíbí, jak přesné právě pro onu upírku... Naklonil jsem hlavu ke straně a když se tedy zeptala, jal jsem se slova. "S tou výpomocí si nejsem tak úplně jistý, i když máte smysly jistě bystré... Riskovat se mi tu zeď moc nechce. Děkuji, zvládl bych to jistě i tím oknem sám." Ona se tak trochu děsivě usmívá, na mě to samozřejmě není znát, protože mám tvář i postoj těla naprosto stejný a neměnný. "Tedy, nejkratší cesta dveřmi, která zahrnuje průchod dveřmi?" |
| |||
Kabinet a pak PM102 On mě prostě jen odstrčil, měl v téhle podobě sílu větší, než já a když tak udělal, zavrávoral jsem. Úplně mě odignoroval a já nevěděl, zda mám být nasraný nebo uražený a nebo zmatený. Jak to sakra myslel?! Řešit Zlaté milostný život? Co je mu vůbec do toho sakra?! A proč jsem to měl jako řešit?! Chvilku jsem byl zaražený, ale když se na mne otočil otec jen ze slovy, že takhle to nepůjde a budeme to muset zkusit jinak, zase jsem začal vnímat. "ALe, ale, já.. To není pravda, on lže, proč bych letěl za Zlatou a proč?..." No otec stejně prostě zmizel, že mám prý zavřít dveře a já měl evidentně problém. Jak s Modrým, tak sám se sebou.Musím zjistit, co se stalo. A jelikož mě na ošetřovně dali do kupy celkem solidně a lusknutím prstů, nemyslím si, že by to bylo tím nějakým úrazem. Nebo jo? Možná bych měl zajít za ošetřovatelem a nebo za tím šavlozubým profesorem, co má na starost psychologii. Asi začínám bláznit... A nebo prostě se zeptat Sin. Zjistit, co se stalo tam a o čem jsme mluvily, by mohl být dobrý základ. A když už budeme na hodině... Zavřel jsem tedy dveře z kabinetu hned, jak jsem odešel a zamířil do učebny. Nechtěl jsem meškat... Zaklepal jsem a otevřel dveře. "Dobrý den. Omlouvám se za to... zdržení," mluvil jsem přímo na otce. Pak jsem pohledem prohlédl třídu, kdo vše tady je a vlastně tak nějak ignoroval ten zbytek, jen na Sin jsem se usmál a trochu zamračil, když jí viděl, jak tam evidentně zase v lehkých depresích sedí v koutě na zemi. Rozešel jsem se za ní, Šedá, ta seděla u stolu, té jsem kývl, ať se na mě dívala, jak nasraně chtěla. Došel sjem k ní a dloubl jí do ramene, jen tak lehce. Má nálada nebyla zrovna super, kvůli Modrému, ale snažil jsem se to všechny potlačit a "propůjčit" jí trochu toho optimismu. "Pojď si sednout tady, bude tě bolet zadek," pošlu myšlenku jen jí. Zní tak neutrálně, ale rozhodně ne tak nasraně, jako když jsme spolu mluvily naposledy předtím. (To samozřejmě Gerča netuší) "Pak budu potřebovat s něčím pomoc. Šedá mě asi solidně pocuchala, nemám páru, co se stalo. A něco se mi nezdá. Co jsem provedl?" |
doba vygenerování stránky: 1.3842918872833 sekund