| |||
102PM Profesorovi to očividně nevadí, že tu jsem taky. Znovu mohutně zívám a říkám si, že ze mne nebude mít radost, když tady usnu, když se dračí skrumáž hodlá svými členy ostřelovat studenty. Když přede mnou jak dlouhý tak široký skončí nataženej modrej drak, nadskočím a naráz se ozve skupinové varovné zasyčení, ke kterému se přidám i vlastním hlasem. Teď jsem fakt ráda, že jsem si tu hlavu nepoložila na pult. Sochou do hlavy by to bolelo. Několik hádků po něm pomstychtivě čapne, ale je dost daleko, aby nedosáhli. Jednoho z čela plácnu přes hlavičku, aby toho nechal. "Tobě by ale nemuselo, budeš-li odstřelovat spolužáky vlastním tělem." Pronesu po jeho slovech, když se začíná sbírat. |
| |||
PM102 Mel jsem dobrou naladu, necekal jsem, ze by se neco takoveho mohlo stat. Tak nejak jsem doufal, ze i Sin na tom bude lepe a ze mi trochu pichne. Ale.... Byla to ted ta stara dobra Sin, zjevne na sebe zase nejakou dobu nenecha sahnout. Ten vyraz jsem nevidel, no ty slova uz jsem samozřejmě slyšel. Ale nez jsem se nadechl... Dostal jsem tafku a letel pres pul mistnosti. Skoncil na zadech, rozplacnuty na pracovnim pultu pred Miko. S kterou jsem vlastne nikdy nemel problem, i kdyz jsme se nejak nepratelili. Vlastne, ja tady snad s nikym. "Aauuu," zaupel jsem, zamracil se a trochu stale na zadech se pokusil srovnat lopatky. "Koukam, ze uz je ti lepe," povim spise pro sebe, ale vsichni to asi slyseli. Pak, pokud se tedy nic dalsiho nestane, se zacnu zvedat a protahovat se. Taky kouknu po otci, zda bude namitat neco ci nikoliv. |
| |||
Jídelna Sarah Opravdu ráda viděla.. A s kůlem u prdele... Tahle má vážně zajímavý smysl pro humor. Ovšwm, svoje kouzlo má. Jenže, pořád je to upírka a u těch jeden nikdy neví... "To by záleželo na okolnostech," rozhodím rukama. "Ovšem kůl u mé zadele rozhodně nezní, jako něco, s čím bych si přál skákat z okna. Těžko říct, jak by to mohlo dopadnout a že jsem nějaké ty bizardní pády už viděl." Uvnitř mysli jsem se usmál, no navenek to zase nedal znát a ruce založil na hrudník. Začne s dveřmi, a chodbou.. a dalšími dveřmi. No jéééje, to by mě nenapadlo... Létat neumím, tudíž jo, určitě dveře a chodbu. Já vím, že si hraje a takyže zatím na tu hru přistupuji. Jsem vlastně dost zvědaví, jak se vyvine. "Chodba a dveře mi zní fajn, přeci jen, i když se pravděpodobně dožiji vyššího věku, než obyčejný smrtelník, zas tak dlouho na rozboření školy asi ne. Na rozdíl od vás," trhnu trochu hlavou. "Leda by školu někdo či něco nějakým nedopatřením či snad úmyslem srovnal se zemí. Jen by byl asi problém se vším tím.. kamenním kolem." |
| |||
Jídelna Raziel Docela mě pobaví, když si zjevně nejdřív neuvědomil, koho to vlastně oslovil. Vůbec mě netankuje, že na něj koukám nahoru, protože moc dobře vím, jak rychle se tohle může změnit. Pohodlněji se pokusím opřít dozadu, ale na to jsou šaty poněkud moc přiléhavé. Dalším rychlým pohybem s tichým zvukem párající se látky, si vytvořím slušivý výstřih, který se pěkně rozhalí, když se za sebou opřu. „To bych opravdu ráda viděla. A myslíte, že by jste k tomu potřeboval nějaké zválštní okolnosti jako ostrý hrot kůlu u vašeho pozadí nebo by to šlo jen tak z fleku?“ Nakloním lehce hlavu ve velmi zaujatém, až vědeckém výrazu. Pak ale hru poněkud zkazí, když svoji otázku přeformuluje. „Nu, pokud na dveřích trváte, pak tedy dveřmi. Takové velké, dvoukřídlé, jistě je neminete.“ Ukžu na dveře. „Pak doporučuju chodbou a dalšími dveřmi až ven. Není jednodušší způsob a kratší cesta, pokud nebudete chtít stát na jednom místě dost dlouho na to, aby se škola rozpadla a sama se stala pozemky. To bych pak označila za nejkratší cestu, protože by jste nemusela udělat ani krok.“ Chvilku sleduju jeho reakci, ale pak si odfrknu. Tohle není ani z poloviny tak zábavné, jak jsem doufala. Znovu se zhluboka napiju. |
| |||
PM102 O Gerrirovi, stejně jako o Modrém, vím dlouho přd tím, než na mě promluví. Pardon. Než se mě dotkne a pak ještě promluví. Vycením zuby v naprosto jasném gestu, ale vzhledem k tomu, že hlavu nezvedám, ten výraz nemohl vidět. „Budu si sedět, kde uznám za vhodné, pomáhat ti není moje povinnost, nejsem tvoje chůva, nic jsi neprovedl a kolikrát ti budu muset opakovat, že mi nemáš lést do myšlenek?“ Do posledního slova vklouzne trocha zloby a spolu s ním mi zlatě zablýskne v očích. Ano, chtěla jsem ho poslat ideálně na opačnou stranu pozemků, ale kouzlo ho jen odhodí cca půl místnosti odtud, kde přistane na pultu. Rychle mrknu po profesorovi, jestli to nehodlá nějak komentovat, kdyžtak to byla přeci jasná sebeobrana. |
| |||
PM102 Usadila jsem se na nejbližší místo k pultu, abych byla co nejblíže Sin. Způsobně jsem seděla, i když mi to dělalo dost potíže a sledovala okolí. Nechci aby se tu stalo něco na co bych nebyla připravená. Když se objevil Modrý, natáhla jsem jeho pach a docela zaujatě ho sledovala. Nicméně se zanedlouho objeví Modrý jak ho znám. Takže se upnu pohledem na něm. Přibližuje se a pokývne mi, nevydržím to a opětuji mu to lehkým varovným zavrčením. Sice to v tomto těle vypadá zvláště, ale rozhodně to je dračí zvuk. Ignoruje mě ale a projde přímo k Sinead. Přimhouřím podezřívavě oči a lehce vklouznu na kraj jeho mysli, aby si mne nevšiml. (98%) Odmítám riskovat situaci, že jí nějak ublíží a já nebudu tušit jak. Udržím zaskřípání zuby, když promluví o mne. Avšak překvapeně k nim natočím hlavu, když zmíní, že netuší co se stalo. |
doba vygenerování stránky: 1.3262560367584 sekund