| |||
102PM Profesorovi to očividně nevadí, že tu jsem taky. Znovu mohutně zívám a říkám si, že ze mne nebude mít radost, když tady usnu, když se dračí skrumáž hodlá svými členy ostřelovat studenty. Když přede mnou jak dlouhý tak široký skončí nataženej modrej drak, nadskočím a naráz se ozve skupinové varovné zasyčení, ke kterému se přidám i vlastním hlasem. Teď jsem fakt ráda, že jsem si tu hlavu nepoložila na pult. Sochou do hlavy by to bolelo. Několik hádků po něm pomstychtivě čapne, ale je dost daleko, aby nedosáhli. Jednoho z čela plácnu přes hlavičku, aby toho nechal. "Tobě by ale nemuselo, budeš-li odstřelovat spolužáky vlastním tělem." Pronesu po jeho slovech, když se začíná sbírat. |
| |||
PM102 Mel jsem dobrou naladu, necekal jsem, ze by se neco takoveho mohlo stat. Tak nejak jsem doufal, ze i Sin na tom bude lepe a ze mi trochu pichne. Ale.... Byla to ted ta stara dobra Sin, zjevne na sebe zase nejakou dobu nenecha sahnout. Ten vyraz jsem nevidel, no ty slova uz jsem samozřejmě slyšel. Ale nez jsem se nadechl... Dostal jsem tafku a letel pres pul mistnosti. Skoncil na zadech, rozplacnuty na pracovnim pultu pred Miko. S kterou jsem vlastne nikdy nemel problem, i kdyz jsme se nejak nepratelili. Vlastne, ja tady snad s nikym. "Aauuu," zaupel jsem, zamracil se a trochu stale na zadech se pokusil srovnat lopatky. "Koukam, ze uz je ti lepe," povim spise pro sebe, ale vsichni to asi slyseli. Pak, pokud se tedy nic dalsiho nestane, se zacnu zvedat a protahovat se. Taky kouknu po otci, zda bude namitat neco ci nikoliv. |
doba vygenerování stránky: 1.5377149581909 sekund