| |||
Jídelna Akashka Překvapeně na ni vykulím oči. „No, nejsem si úplně jist, že to je přesně ten problém, ale když říkáte.“ Trochu mě rozptylují všechny myšlenky kolem. Nějak se mi špatně soustředí. Mávnu rukou a ze všech vjemů z jídelny se stane jen šum v pozadí. Vypadá to, že jsme tu jen my dva. Sleduju její slova i její myšlenky a nějak si nejsem úplně jistej, co s ní. Kontroluju její mysl, ale vypadá to, že až na to, že jí ruplo v bedně, je úplně v pořádku a šťastná. „Hlavně buď opatrná, ano?“ Starostlivě se na ni zadívám. Asi bych ji měl dát dokupy, ale je mi skoro líto, že bych jí měl pokazit ten klid, co teď má. A taky proč ne. Alespoň tedy do chvíle, než by ji to dostalo do maléru? Ostatně na šílence si každý dává pozor a ona zní pořádně šíleně. „A za týden se mi zase takhle připomeneš a řekneš mi, jak ti to s tím šířením radosti jde, ano?“ Povzbudivě se na ni usměju. Poslouchám ji a skoro se mi nechce věřit, že jde zrovna o Svena. „No, pokud by tě to uklidnilo, můžu si s ním promluvit. Obávám se ale, že pozornosti zrovna neocení.“ Poplácám ji po rameni. |
| |||
Jídelna Yqi, Raziel Celý den jsem se stranil všech tvorů. Měl jsem strach, že bych se zase přestal ovládat. Další den už jsem byl ale solidně vyhládlý a tělo mě ráno hnalo do jídelny. Když jsem vstoupil, zastavil jsem se přímo ve dveřích. Neomylně jsem se ohlédnul přímo na Yqi a to, co jsem zahlédl mi zkřivilo rysy ve tváři. Několika kroky jsem se dostal až k divnému chlápkovi, kterého jsem tu ještě neviděl, a dost prudce jsem ho odsunul od stolu. Dost prudce a trochu nahoru. Ani jsem si toho nevšimnul, jak jsem žhnul zlostí. "A ty tu jako děláš co?!" Zavrčím na něj na téma: Moje a moje se nikdy neprohlíží tak zblízka! |
| |||
Jedáleň Hlavne Helen, Tortun Takmer mi spadne sánka, keď sa tej husičke namiesto zdžubania dostane nových šiat. Toto je definitívne nadržiavactvo! Heej, to je svinstvo, to predsa nemôže myslieť... Tok mojich myšlienok preruší Helenina energia, ktorá sa približuje, a jej následné objavenie v jedálni. Prvé dve sekundy s prázdnom v hlave len civím, opretá jednou rukou o stôl, a následne sa rozchichocem. Zo srdca, je to takmer až chichotavý záchvat, keď si držím ruku na ústach len preto, aby to neprepuklo v rehot, pretože chcem počuť, čo jej Tortun povie. Smiech je aj tak počuť na polovičku jedálne. Strašiak do maku, kriiiste, to ako vyzerá..chii...vybehla zo smetiaka, ako by to ona povedala? Ňahaha... Keď ju počujem úctivo odpovedať, prekvapene nadvihnem obočie. Toto znelo milšie ako jej zvyčajné vlezdoprdelectvo. Smiech mi ale prestane až keď aj Tortun zmení komplet celý vzhľad a nenechá ju v tom. Zdvihne sa vo mne, podľa mňa spravodlivý, hnev a takmer otváram ústa, keď ma zrazu ovanie akási...aura. Pokoj? V hlave sa mi rozoznie alarm, kým to stihnem ale identifikovať, upokojím sa a bez pohľadu na Helen zapichnem oči do Tortuna a pomaly si vezmem asi šiesty toast, ktorý začnem spokojne žuť. Čo som to...umh...dobré toasty? Tortun je dneska tiež..dobrý. Módna záchrana Tortun. Módna sanitka Tortun. Uškrniem sa a zaregistrujem kúsok od seba maliny, ktoré začnem nakladať na hrubú nutellovú nátierku ako vylepšovák. |
| |||
Jídelna Yqueuas Mno, myslel jsem si, že zde většina tvorů bude spíš plachá, ale sešlo se jich tu dost a hlavně, nic se nedělo. Oproti tomu, co říkal ten čaroděj, se tohle zdálo vlastně jako docela příjemné místo. Pobral jsem si trochu čerstvé zeleniny, chléb a máslo, trochu soli, kterou jsem tady jistě našel. Vážně příjemná změna... Usadil jsem se tedy, dlabal a po chvíli byl tak nějak.. vyrušen, ačkoliv mě to vůbec nevadilo. Na tu slečnu se moc pěkně dívalo, navíc se zdála slušná a i snad milá. Opět, oproti tomu, co tvrdil ten čaroděj. Luk sice měla, ale já mám na zádech taky meč, že? "I já vás," povím, no z tváře ten vážný výraz nemizí skoro nikdy. Nebo vážný, spíš takový.. Netečný, klidný, trochu chladný, bezohledný, to bude ono. I když se občas starám až moc. "A jistě," nestihnu ani skorem dopovědět, zatímco ona už se natahovala pro jídlo. Mírně jsem jí uhl, prohlížel, teď zase z trochu jiného úhlu. Z toho, dke byly vidět růžky a na nich zvláštní, leč krásné ornamenty. "Nádhera," zkonstatuji a pak se zarazím, že vlastně dost možná ani neví, o čem mluvím. "Vaše růžky a hlavně ty ornamenty myslím." |
| |||
Jídelna Sem "Určitě o tom ví více tvorů, možná se jen boji za vámi jít. Většina z nich má problémy s projevováním citů. Jsem tak vydedukoval." Snažím se jej ukonejšit. Opravdu to není jeho chyba. "Deka to je moje ochrana." řeknu jako by to bylo nad slunce jasné a pohladim jí, ay se snad neurazila. "Víte než jsem si jí pořídila pokusilo se mě zde docela dost tvoru zabít. Ani nevím proč, ale já jim to odpouštím, možná měli jen zlý sen, ale to nevadí já jsem se rozhodla, že teď už se ke všem budu chovat s láskou, protože to je to nejdůležitější a to je i to co jim chybí. Tak jim s tím pomůžu. Je tady málo lásky." Z mých slov jde slyšet radost a štěstí, kdyby měla slova barvu, tak by se kolem mne vznášel duhový zářící opar. Ovšem když zmíní profesora zatvařím se jako by mi dal políček a trochu si pro sebe pofňuknu. "To se mi moc nepovedlo. Já nechtěla jsem na něj být zlá, ale zastávala jsem se spolužáka, nezdálo se mi vhodné jak se zachoval. A on se pak jakoby úplně zhroutil. Je v pořádku. Omluvila jsem se mu, ale..Možná bych mu měla donést kytku, dává se mužům kytka nebo čokoládu? Čokoláda ta chutná každému, ne?" Upřu na Semaforu poněkud zoufalý pohled. "Děkuji zkusím se zeptat pana profesora Oranila." pokývám hlavou a zoufale vzdychnu. |
| |||
Jídelna Když dorazí do pokoje ti magoři, co je mám mít za spolubydlící, už raději dělám, že spím a stejně se zařídím i ráno než vypadnou. Tedy co tady může být za čaroděje, to by jeden nevěřil. Procházím velmi nenápadně chodbami a nakonec než vejdu do jídelny, tak dokonce zmizím. Opatrně a hlavně tiše projdu mezi studenty a posadím se ke stolu (K5). Nenápadně uždibávám, aby nebylo moc vidět, že z nějakého jídla něco zmizelo. |
doba vygenerování stránky: 1.4850528240204 sekund