| |||
Jídelna Sem "Budu. Ani deka není všemocná. Navíc bych ji nerada zašpinila povlečení. Určitě se jí samotné líbí jak je čistá." Pohladím deku a když se okolí jakoby vzdálí troufnu si dát nohy na zem. Honkám nožkama jako malé šťastné dítě a ukusuji jahody. "Ano? Ano! Budu vás informovat. Sama ještě nevim, kde začít. Možná bych mohla vyrobit něco na způsob Valentýnek.To by bylo príma." Zaraduji se a už přemýšlím jak je vyrobím. Hned jak se najim, tak se do toho dám. "Ne, asi nebude chtít, aby se v jeho pocitech někdo rýpal. Možná se tak otevřel přede mnou, protože cítí, že mu můžu pomoct. A co by udělalo radost za dárek vám jako muži? S ženami je to jednodušší, teda co se týká dárků." |
| |||
Jídelna Yqi, Raz Yqi se za mě bleskově schová, čímž mě trochu překvapí. Trochu jsem čekal, že když jí to bude proti srsti, spíš on skončí se šípem v oku a ne já s Yqi na zádech. Docela mě tím rozhodila, ale zároveň mi neskutečným způsobem stouplo ego, takže jsem se narovnal do plné výšky a šířky v ramenou. Připadal jsem si skutečně najednou důležitě. Všiml jsem si, že šahá po meči automaticky jsem ho pustil a o krok ustoupil. Yqi jsem strkal zády dál od něj. „Nechci, aby ses k ní tolik přibližoval!“ V očích mi stále plane hněv. Všiml jsem si, že něco dělá, ale nevěděl jsem, co to bylo, takže se mi v ruce objevila ohnivá koule. Dost žhavá na to, aby z něho udělala bublající loužičku kovu. Jeho slova však beru jako výraz prohry, ostatně i to, že pustil meč. Znovu se narovnám a pohrdavě si odfrknu. „Příště si dej lepší pozor na to, koho oblejzáš.“ A se mnou skutečně lomcuje hlad. Přesto se neodvážím se k němu otočit zády. Trochu zalituju, že můj meč leží nahoře v mojí ložnici. |
| |||
Jídelna Sigi, Yqi Jelikož se přiblížila sama, dokonce i pozdravila, rozhodně jsem nečekal, že bude tak plachá a na můj pozdrav zareaguje vypísknutím a ucuknutím a odtažením se. Ten hmyz, co se rozběhne po stole mne moc netrápí, spíše ta slečna, kterou jsem tak polekal, aniž bych si to uvědomoval. Ale dříve, než jsem stihl zakročit, se tu objevil někdo další a já ucítil úchop za krkem na zbroji a cuknutí. Automaticky jsem sáhl po meči a nebýt té vzpomínky, že jsem vlastně ve škole a že tu jsou dosti zvláštní studenti a také doporučení toho čaroděje, už by neměl hlavu. Takto jsem se razaril a jak byl ke mě bokem, otočil jsem se, ruku svírající jílec meče spustil podél těla, zatímco druhou volnou jsem hodlal použít k seslání znamení. "Jen jsem se chtěl najíst a navázat konverzaci tady se slečnou. Žel jsem jí polekal." Pak jsem seslal znamení Axii, zaměřené jak na toho obra, tak na tu slečnu. Oba dva, pokud nemají nějakou vyšší obranu mysli, by se měli uklidnit, uvolnit a uvěřit a dát na má slova. "Slečně se velice omlouvám, nechtěl jsem jí svými slovy vylekat a vy mě teď jistě pustíte, protože tohle je jedno veliké nedorozuměni." Na tváři jsem měl ten trochu netečný výraz, který v kombinaci s mýma očima působí vlastně na jednu stranu i dost klidně. |
| |||
Jídelna Raziel, Sigi Natahuji se k němu pro poklop a už ho skoro držím v rukou, když najednou promluví. Jak mě jeho dech zalechtá na pokožce a ještě se leknu, prudce vyjeknu, cuknu rukama a celé hejno pavouků, které utečou zpod poklopu se rozběhnou po stole. Mluví ale dál, takže s nečekanou hbitostí ucuknu. To se tu zničehonic zjeví Sigi a zvedne ho za límec, dál ode mne. Ruce a hruď mi pokryje pokovování a rozklepaně se k němu přitisknu, přikrčím se a napůl se za něj schovám. Pevně semknu oči k sobě. Můj rychlý dech ho může šimrat na zádech. Už nikdy, nikdy, nikdy se takhle hloupě nepřiblížím k nikomu cizímu. Co jsem si myslela?! |
doba vygenerování stránky: 1.4946701526642 sekund