| |||
Jídelna Hlavně Modrý "Nepomáhejte." Tiše mu zabručím do ucha, když se mi v křeči málem vysmekne, a chytím si ho lépe, ruku mu protáhnu až za druhý bok a tu jeho si přehodím přes rameno. Může to vypadat, že jde sám, ale v podstatě ho nesu. Na otázku jestli můžeme pryč prostě jen přikývnu a zamířím ke dveřím. Když jsme z dohledu, prostě si ho vyhodím do náruče a nejkratší cestou se vydám ke svému kabinetu. "Co jste dělali?" |
| |||
Jídelna Ošklivej profesor Chtě nechtě se zakloním, když se opře proti mě. Upřímně, poprvé tady se mi stáhne žaludek strachem. Už vím, že kdyby chtěl, může mě donutit dělat cokoli. A teď to taky vypadá, že cokoli zvládne přežít. Sleduju, jak se mu při mluvení hýbou rty a prsty svírám dřevo stolu. Přesto si dávám pozor, abych ho nepoškodila, takže mám pocit, že si brzy polámu vlastní prsty. Ve chvíli, kdy mi oznámí, že to budeme řešit na hodině, začnu rychle vymejšlet, jak bych se jí mohla vyhnout. Když odejde, zůstanu bez hnutí sedět a zírat do stolu. |
| |||
Jídelna Sven Pokusím se pousmát, když ocení mou snahu aplikovat něco jako slušnost, ale svaly mě příliš neposlouchají. Otočí se k dívce, která přejde blíž. Můj pokus o odpověď skončí neurčitým zabručením jejím směrem. Zachytí mě za ruku a zvedne na nohy, zapnu svaly a pokusím se pomoci, nicméně mnou projede taková křeč, že kdyby mě nedržel skončím zpátky na zadku. "Můžeme...Pryč...?" Sýpnu nadějně. Přijdu si dost nahý. Což... Ehm, vlastně je, ale přijdu si i dost bezbranný, když nemám šupiny. A je tu moc tvorů. A pořád se tu něco děje. Celou dobu se snažím přesvědčit nové tělo, aby poslouchalo. Ale moje vlastní vyděšení z toho, že je něco špatně, vztek a další emoce mi dost brání. Jsem rád, že alespoň s jeho pomocí jakž takž stojím. |
| |||
Jídelna Modrý, Shrey, okrajově ostatní Za ty roky poznám bolest velmi přesně. A z těch slov je mi jasný, kterej z nich to je, ale ta podoba. "Dobrý večer." Oplatím mu pozdrav a musím říct, že v mých očích právě velmi stoupnul. Na rozdíl od polodračice, která se k nám bez pozdravu přiloudala. S ne zrovna přívětivým výrazem se k ní otočím. "Dobrý večer, slečno. Obávám se, že vaši asistenci nebudeme potřebovat a ocenil bych, kdyby jste se vrátila na své místo, případně, pokud jste již dojedla, opustila jídelnu. I bez vás tu bude chaosu jistě dost." Skloním se k Modrýmu a chytím ho pod paží. Sice se mi zvýrazní rysy, jak zatnu zuby, jak mi ta podoba přijde odporná, ale zrovna já mám co říkat. Nevypadá to, že bych měl zvláštní problém ho vytahnout na nohy. "Chcete jít se mnou nebo zůstat tady?" Zeptám se ho. Ano, zní to pravděpodobně velmi neosobně, ale sakra, vždyť je to jeden den? Vlastně už skoro dva. Každopádně to není moc. A skutečně mu chci pomoct, ale obávám se, že tohle překousnout mi bude ještě trvat. |
| |||
Jídelna nevím jak vy, ale hlavně můj pohár Dorazí spolužačka a usadí se nedaleko. Přetahuje se s drakem o maso, což je mi celkem jedno. Pak ale začnou vcházet profesoři a ona rozbije stůl. Bleskovou rychlostí zvednu svůj pohár a džbán s krví do vzduchu, aby se jim nic nestalo a poněkud nechápavě se po ni podívám. Pak se objeví duch a dá jí facku (cože?) a vyrazí sem profesor. Když se stůl spraví, opatrně položím džbán o kus vedle a odšoupu se i s židlí do bezpečné vzdálenosti od mely. Pak v klidu pokračuji s upíjením obsahu mého poháru. |
| |||
Kolej čarodějů – jídelna nikdo konkrétní Oddeleguji nováčka k hlavní nástěnce a sám se jdu projít a trochu trénovat. Zbytek dne trávím v pohodě nebo v knihovně, než vyrazím spát, kde zjistím, že mým spolubydlícím bude práve ten nový. Nijak více to ale neřeším a zapadnu spát. Ráno vstanu první. Po mém malém ranním rituálu, již zcela ustrojený vyrazím do jídelny. Hodinu mám sice až od desíti, ale něco sníst bych měl. A podle všeho se kuchař zabarikádoval v kuchyni a žádné svačiny se nevedou. Vcházím do jídelny a už je tady celkem živo. Pozdravím všechny, kdo si mého příchodu všimnou a já si všimnu že si všimli. Minimálně pokývnutím hlavy. Usadím se někam naproti dveřím. Zaregistruji, že profesor Quison je zde také, takže po něm pokukuji, abych ho mohl odchytit na cestě z jídelny. |
| |||
Jedáleň Hlavne Gerrir alebo keď tu neni Sigi do ktorého by som rýpala Keď Malachi nie úplne najtichšie povie, že niekto mal byť mŕtvy, pozriem smerom, kam sa dívajú jej oči a skončím na lesnom mužíkovi. Nadvihnem obočie, zatiaľ čo si dopriavam ďalší toast. Mŕtvy? Čo sa dialo včera keď som bola celý deň mimo? Viac menej som ignorovala všetky energie naokolo, kým sa ku mne nepriblížili, takže aj keby sa niečo stalo na môj dosah, pravdepodobne by som si to aj tak nevšimla. Toto ma ale začalo zaujímať. Znamenalo to že rybička ho videla zomrieť alebo sa na tom pričinila? Podľa tej spúšte čo práve spravila... to každopádne nebolo nič pekné. Uškrniem sa zlomyseľne. Počas nasledujúci piatich minút sa mi pery roztiahnu takmer až do groteskného škeru. Och, jedáleň nikdy nesklame. Malachina energia na Tortunovi jasne ukazuje, skade ide voda, a ku všetkému zaregistrujem zaujímavú situáciu u Gerrira. Jemnú zmenu energie, najskôr, keď odíde a vráti sa, čo mi ale ešte nič nepovie. Až keď sa začne meniť, energia mu vystrelí, pohasne a potom vibruje a ani navonok nevyzerá nejako vyrovnane tak mi pomaličky začnú nabiehať zaspaté koliečka zo včerajšieho rozhovoru. Zvedavo sa odlepím od stolov a podídem bližšie k nemu. Toto je jeho drak? Zvedavo sa nakloním keď som pri ňom a obzerám si ho. Určite vyzeráš prezentatívnejšie ako Gerrir. Vystrelím napoly skúmavú otázku bez kontextu do vzduchu a odhryznem si z toastu v ruke. |
doba vygenerování stránky: 1.370218038559 sekund