| |||
Jídelna Hlavně Modrý "Nepomáhejte." Tiše mu zabručím do ucha, když se mi v křeči málem vysmekne, a chytím si ho lépe, ruku mu protáhnu až za druhý bok a tu jeho si přehodím přes rameno. Může to vypadat, že jde sám, ale v podstatě ho nesu. Na otázku jestli můžeme pryč prostě jen přikývnu a zamířím ke dveřím. Když jsme z dohledu, prostě si ho vyhodím do náruče a nejkratší cestou se vydám ke svému kabinetu. "Co jste dělali?" |
| |||
Jídelna Ošklivej profesor Chtě nechtě se zakloním, když se opře proti mě. Upřímně, poprvé tady se mi stáhne žaludek strachem. Už vím, že kdyby chtěl, může mě donutit dělat cokoli. A teď to taky vypadá, že cokoli zvládne přežít. Sleduju, jak se mu při mluvení hýbou rty a prsty svírám dřevo stolu. Přesto si dávám pozor, abych ho nepoškodila, takže mám pocit, že si brzy polámu vlastní prsty. Ve chvíli, kdy mi oznámí, že to budeme řešit na hodině, začnu rychle vymejšlet, jak bych se jí mohla vyhnout. Když odejde, zůstanu bez hnutí sedět a zírat do stolu. |
| |||
Jídelna Sven Pokusím se pousmát, když ocení mou snahu aplikovat něco jako slušnost, ale svaly mě příliš neposlouchají. Otočí se k dívce, která přejde blíž. Můj pokus o odpověď skončí neurčitým zabručením jejím směrem. Zachytí mě za ruku a zvedne na nohy, zapnu svaly a pokusím se pomoci, nicméně mnou projede taková křeč, že kdyby mě nedržel skončím zpátky na zadku. "Můžeme...Pryč...?" Sýpnu nadějně. Přijdu si dost nahý. Což... Ehm, vlastně je, ale přijdu si i dost bezbranný, když nemám šupiny. A je tu moc tvorů. A pořád se tu něco děje. Celou dobu se snažím přesvědčit nové tělo, aby poslouchalo. Ale moje vlastní vyděšení z toho, že je něco špatně, vztek a další emoce mi dost brání. Jsem rád, že alespoň s jeho pomocí jakž takž stojím. |
| |||
Jídelna Modrý, Shrey, okrajově ostatní Za ty roky poznám bolest velmi přesně. A z těch slov je mi jasný, kterej z nich to je, ale ta podoba. "Dobrý večer." Oplatím mu pozdrav a musím říct, že v mých očích právě velmi stoupnul. Na rozdíl od polodračice, která se k nám bez pozdravu přiloudala. S ne zrovna přívětivým výrazem se k ní otočím. "Dobrý večer, slečno. Obávám se, že vaši asistenci nebudeme potřebovat a ocenil bych, kdyby jste se vrátila na své místo, případně, pokud jste již dojedla, opustila jídelnu. I bez vás tu bude chaosu jistě dost." Skloním se k Modrýmu a chytím ho pod paží. Sice se mi zvýrazní rysy, jak zatnu zuby, jak mi ta podoba přijde odporná, ale zrovna já mám co říkat. Nevypadá to, že bych měl zvláštní problém ho vytahnout na nohy. "Chcete jít se mnou nebo zůstat tady?" Zeptám se ho. Ano, zní to pravděpodobně velmi neosobně, ale sakra, vždyť je to jeden den? Vlastně už skoro dva. Každopádně to není moc. A skutečně mu chci pomoct, ale obávám se, že tohle překousnout mi bude ještě trvat. |
doba vygenerování stránky: 1.4124209880829 sekund