| |||
MT02 - konec hodiny - hájenka Leo, Yritys, Malachi, Marcos, Tortun Nechával jsem studenty trénovat a řešil si vlastní problémy, takže jsem si ani neuvědomil, jak rychle plyne čas. Moc úspěchů jsme tedy nezaznamenali. Jeden výbuch, jedna nekontrolovaná levitace a jedna o něco povedenější. „Dobrá, dobrá, to bude pro dnešek stačit, ať vám nepopukají hlavičky.“ Zazubím se na ně, protože mě právě napadla skvělá možnost terapie pro mě. „Slečna Malachi a pan Marcos jsou bez úkolu, ačkoli oba by měli procvičovat. Slečna Yritys a pan Leo budou do příště trénovat.“ Zvednu se a každému z nich dám do rukou průhlednou kuličku. „Pokaždé když se budete snažit, tak s mírou úspěchu ztmavne. Příště až budeme mít levitaci, bude u obou úplně černá.“ Tak a kontrola bude taky jednoduchá. Že by to byl dneska nakonec i velmi úspěšný den? „Přeji klidný zbytek dne a poslední kdo půjde zabouchne.“ Přejedu prsty po kamenech. Pak si to sem přijdu ještě zkontrolovat, ale požádám školu, aby po posledním studentovi zamčela dveře. Nečekám, jestli mají otázky, protože vím, že kromě stížností na nespravedlivé zacházení to není nic, co bych musel řešit, takže se prostě vypařím. Netrvá dlouho a může mě být vidět, jak mířím přes pozemky k hájence. Zatím se neproměňuju. Tiše zaklepu, i když je to spíše zbytečná formalita. Já vím, že tam je a on jistě ví, kdo se blíží. |
| |||
Můj pokoj - dvůr Už dlouho jsem nespal tak mizerně jako dneska. Pořád jsem se nemohl zbavit té nepříjemné pachutě, že mě vlastně zneužila. Jo, já ji taky, ale z toho neměli být žádný trvalý následky. Navíc následky s morálkou divokých králíků v austrálii. Dal jsem dohromady brnění a pečlivě ho uložil. Nějakou dobu jsem strávil jeho údržbou, ale pro tentokrát jsem se na to nezvládnul soustředit. S povzdechem jsem se na to po chvíli vykašlal s tím, že to dodělám večer, pokud přes den přijdu na jiné myšlenky. Aniž bych si uvědomil, že jsem vynechal snídani, prošel jsem hradem až ven. Zahlédl jsem draky, ale tyhle měl na starosti Tortun. Hmm. Sedl jsem si na lavičku na dvoře a přede mnou se objevil Sven. Položil jsem si nohy na jeho záda a on ani nepípnul. Mám pocit, že jemu se výsledek jeho lží taky moc nelíbil. Proto se lhát nemá. Pořádně jsem se uvelebil a začal uvažovat o včerejšku. Můj vycvičen instinkt na průsery mi jasně říkal, že tady se jeden hodně ošklivý sbírá. |
| |||
Hájenka - jídelna - pahorkatina Tortun, Kura a pokud mě bude chtít nějakej blázen zastavovat „Zkoušej si to na čem chceš.“ Znovu tiše zavrčím, ale nemíním se s ním hádat. A momentálně ani nemám v plánu se vracet. Po tom, co se před hájenkou proměním do dračí podoby, se prudce odrazím a mávnu křídly. Udělám si dva pomalé oblety kolem celých pozemků, většinu času jen plachtím, abych se alespoň trochu uklidnila. Moje dračí povaha mi sice říká kašlat na to a někoho sežrat, ale ten zatracený rozumný hlásek mi urputně píská do mysli, že by to rozhodně nebyl dobrý důvod a to hned z několika důvodů. A rozhodně nepomáhá Kura, která se mě drží jako klíště. Nakonec přistanu před hradem, znovu se proměním a vejdu dovnitř s naprosto jasným cílem. Jídelna. Když ale zjistím, že v jídelně jaksi chybí podstatná součást mého plánu, jídlo, zlobně sevřu ruce v pěst a ohrnu ret v zatím tichém zavrčení. Nikoho nesežer, ale zároveň tu není nic, co by se dalo sežrat legálně. Skutečně vtipné. Moc vtipné. Začnu uvažovat, kdo by se mohl přihlásit jako dobrovolná jednohubka, abych z toho taky něco měla, ale tak nějak to nevypadá, že by o tento post někdo vyloženě stál. Skoro mám chuť se uvelebit uprostřed jídelna a počkat než jídlo přijde, ale pak si to rozmyslím. Nelíbí se mi tady uvnitř. Znovu zamířím ven, náladu mám skutečně příšernou a ani nevím, proč se vytáčím víc a víc. Však co to je, počkat si na jídlo pár hodin, když normálně nemám problém se dnama. Na vzduchu se znovu proměním a dlouhými skoky podpořenými plachtěním se dostanu až na pahorkatinu. Už ani létat se mi nechce. Tam se uložím a schovám si čumák špičkou ocasu. Neměla jsem dneska vůbec vstávat. |
doba vygenerování stránky: 1.3508100509644 sekund