| |||
Pokoj a MT02 Rána jsou dost hrozná. V jedné ložnici s rohatým démonem a nějakým divným týpkem, to jsem se radši vyplížil už před budíčkem. Snídani jsem si vzal do opuštěné učebny, protože v jídelně mi nepřišlo po posledních událostech příliš bezpečno, ale netrvalo dlouho a ven mě vyhnala povinnost. A to konkrétně hodina. Aniž by mě mohl někdo vidět, vklouznul jsem do tělocvičny a teprve úplně vzadu v rohu jsem se zviditelnil. Nakonec tady nebylo tolik tvorů, ale nebyla tu ani Sharika, která by mi mohla krýt záda. Neupozorňoval jsem na sebe, čekal jsem, že nás na hodině bude jistě víc. |
| |||
Jezero - MT02 Sem, Marcos, Yritys Dlouho jsem uvažovala, kde přečkám další noc. Jasně že bazén by byl logickým řešením, když já tak strašně nemám ráda uzavřené prostory. Nakonec jsem se uplacatila na břehu jezera a toužebně se dívala na vodu jen kousek ode mě. Pro jistotu jsem si kolem sebe vytvořila mělčinku, abych neměla přes den problémy, a když mě konečně přemohla únava, slunce se mi už opíralo do kůže a šupinek. Protáhla jsem se a zazívala. Další den. Čas jednat. Podívala jsem se ke hradu. Přestala jsem chápat, jak jsem se sem vlastně včera zvládla dostat, a pozitivní nálada mě zase rychle opustila. Alespoň částečně. Dost dlouho mi trvalo, než jsem úsek souše překonala, takže jsem nakonec na hodinu dorazila skoro pozdě. Kývla jsem profesorovi holce na druhé straně a přisedla si k upírovi z první pomoci. Marcosovi. "Už se něco děje, nebo se mu jen nedaří ukázka?" Optám se tiše. |
| |||
Zbytek dne - pokoj - MT02 Zbytek dne jsem tedy strávila zkoumáním hradu ať již se slečninou pomocí nebo bez ní. Nakonec jsem v jednom pokoji našla i své věci a jenom nepatrně mě překvapilo, že se mi skoro okamžitě změnil rozvrh. No to nevypadá, že by tu měli moc stabilní zázemí. Když zazní gong, málem dostanu infarkt, ale můj mozek, který zjevně celou noc pracoval, zavelí, že jdeme na snídani, na obchůzku a pak na hodinu. Nerozhlížím se po nikom, koukám do země a snažím si zapamatovat mapu a lokace jednotlivých místností. Díky tomu jsem nakonec na hodinu ani nebloudila. Vklouzla jsem do třídy, tichounce pozdravila a sedla si na opačnou stranu od podivně bledého mladíka. Ale zombíci se rozpadají o něco víc než tenhle, ne? |
doba vygenerování stránky: 1.9049060344696 sekund