| |||
A - u nástěnky Ti v učebně A a hlavně Helen Sedím v lavici. Vzhledem k tomu, co všechno je tu kolem za zrůdy, včetně nějakýho magora s rohama, tak sedím velmi klidně. Pak přiletí nějaká holka, padne na kolena a s brekem cosi koktá. To se tu jako musí klečet, když mluvíte s profesorem? Nějak nechápu, co tím chtěl básník, respektive hysterická slečna říci. A vypadá to, že ani vyučující ne. Pak se dokonce objeví duch a i s naším učitel beze slova zmizí. Naštěstí se tedy vzápětí vrátí. Tedy ten duch. Tedy dušice. A prý, že zbytek vyučování odpadá. Takže zase nevím nic a ptát se tu někoho na něco vypadá poslední dobou poněkud nebezpečně. A můj doprovod už vzal taky roha. Sakra. Co nejtišeji se zvednu a snažím se bez povšimnutí zmizet z učebny. Nerozhlížím se. Nahoře byla nějaká nástěnka, tak zamířím tam a všimnu si, že tam stojí nějaká rokerka. Asi bych si normálně netroufla říct, že je to zjevně jediná normální osoba kolem, ale takhle si to asi dovolím. „Haló? Ahoj?“ Pokusím se ji nesměle oslovit. „Nevíš náhodou, jak to tu chodí, když se zruší výuka?“ Moje slova podrthnou průlet dušice s obrovskými zvonci, až si přikryju uši. Díky tomu se taky úplně zapomenu představit. |
| |||
Pozemky, směrem k hájence Chránila jsem dráče. Odvětím na jeho dotaz. Když mě pobídne, ať mu ukážu kde to je, zvednu se a projdu kolem těch tří, abych mohla zamířit k hájence. Čest je dračí výsada. Odvětím Zlaté, také jen pro ni. Snažím se umlátit tu divnost, co se snaží prodrat z hlubin pohřbených pocitů. Když po mne koukne, kývnu jí hlavou na souhlas. Až tu nebudu, musí poslouchat profesory. Minimálně zatím. Dojdu profesora a pak vyrazím jako první. |
| |||
Pozemky Hlídaný a Jeho ať si hlídá kdo chce, Profesor, Kura Nelíbí se mi jak Kura o Tortunovi mluví, ale neodvažuju se cokoli namítat. Pak ale prozradí, že je Tortun mrtvý. Vyděšeně na ni kouknu. Dokonce tak vyděšeně, že jsem nepostřehla její další poznámku. Zaměřila jsem se jen na její mysl a promluvila poprvé jen a pouze k ní. To nesmíš! Pošlou tě pryč! Jasně, že to není úplná nezištnost, ale nechci, aby šla pryč. Nehledě na to, že by se mohl objevit někdo horší. Pak mě profesor zaúkoluje. Kouknu po Kuře a pak sama přejdu ke Gerrirovi a stočím se kolem něj. Zvědavě zavětřím, když mu profesor něco nabízí, ale štiplavý pach neznám. Pak si položím hlavu tak, abych viděla k lesu. Ve tváři se mi opět nemihne ani náznak toho, co za myšlenky se mi žene hlavou. A že jich je hodně. |
doba vygenerování stránky: 1.5859980583191 sekund