| |||
Pozemky Gerča a průser obrovského kalibru, Kura a Sven Moc jsem nedávala pozor, co tam ti tři řeší a jen jsem si lehce odfrkla, když modrej zařval. Na nic jiného jsem si tak nějak netroufla. Přišel někdo a požadoval vysvětlení, ale vzhledem k tomu, že já jen ležím a nic nedělám, tak také nehodlám nic vysvětlovat. Můj nezájem se ale vytratí ve chvíli, kdy modrý drak začne útočit na Gerču. Zatím by se to dalo popsat jako psychické týrání, ale nepochybuju o tom, že to se velmi rychle změní. A pokud si můžu vybrat, modrého draka tu rozhodně nechci. S lidským tělem to nevypadá moc dobře. Vůbec netuším, o co se drak snaží nebo co dělá, ale je mi jasné, že tohle nebude nic dobrého. Jak mám ale zasáhnout, když nevím proti čemu? Pak mi myslí problikne obrázek nehybného Sema. Ale ne, díky tati. Ze šupin se mi oddělí zlatý záblesk a znehybní modrého draka. Zastaví jeho čas, respektive zpomalí natolik, že je to skoro to samé. Na okamžik jsem sama se sebou spokojená, jak se mi to povedlo krásně vyřešit, ale pak mě polije chlad. Je tu Kura. A ten profesor. |
| |||
Pozemky Šedá, Zlatá, profesor?, velmi sprosté slovo Byla to jen poznámka. Poznámka, která byla jen vrchním víkem mého veškerého vzteku. A on přišel a víko zpopelnil. On ho neotevřel, nebo neodkopl. On z něj nadělal prach. Okolní písek nabere pod mýma tlapama krystalově bílou barvu a teplota naráz klesne o dost stupňů. Po šupinách mi začne přebíhat magie v síle, kterou nikdy nezažil. JÁ TAM CELOU DOBU BYL. Odvětím mu velmi důrazně, však již nekřičím. Z mé mordy se ztratil výraz ale oči mi planou takovým hněvem, že by měl mít schopnost pálit. KŘIČEL JSEM. KŘIČEL. ROZDRÁSAL PLÁNĚ. UHODIL TĚ DIVOKOU. Odsekávám jednotlivá slova a každé se mu do mysli zařízne jako nůž. VÝSLEDEK ZNÁŠ. Hledím mu zpříma do očí a začíná kolem mne stoupat dračí aura strachu. NIKDY JSI NEBYL DRAK. Řeknu mrazivě. JSI NAPŮL ČLOVĚK. NAPŮL DÉMON. Sdělím s takovou jistotou, že je znát že minimálně já o svých slovech nepochybuji. Mé šupiny už pod magií skoro nejsou vidět. Pak ale naráz zmizí. Všechny se ztratí a nestane se vůbec nic. Ve stejný okamžik ale naráz napřu svou mysl proti té jeho a stahuji ho násilím zpět k sobě. Už ho nehodlám snášet, nehodlám se na něj dívat. Nechci aby existoval. (91%) Pokud se mi povede jeho mysl přetlačit, z jeho místa prostě zmizí a já ucítím jeho mysl u své, jsme opět jeden, ale já ten dominatní. V ten okamžik mi dojde, že když jsem se soustředil na něj někdo přišel. A že mu něco říkal. Otočím tedy hlavu, abych se podíval po hlase. Človečí pach. Rohy...? Další polodémon, poločlobrda? Ale vypadá to, podle mysli toho imbecila, že je to profesor. Stáhnu tedy chlad zpět ke mne. Dobrý večer. Pozdravím napřed. Omlouvám se, nechal jsem se vyvést z míry a doufal jsem, že jsme daleko od všech živých. Šlo jen o... Trochu zaváhám. Menší krizi identity. Pokývnu hlavou, že to zní jako celkem vhodné označení. Hádka sama se sebou nezní moc dobře. |
| |||
Pozemky Šedá, Zlatá, Modrej a nezvaný host Tak, začínám se ztrácet. Zžírá mě ten pocit, že otec byl nějaký válečník, který se dostal k matce jen kvůli zabití jinačího draka. A pak jí ještě musel nějak svést, obalamutit, něco takového... Jistě, co říkala Šedá, byl to bastard, který vraždil ostatní draky, samotné... ALe.... Nah, nechtěl jsem se to hrabat, že to byl Drakobijec, bylo jaksi očividné. Proto jsem na to nereagoval. Pak mě osočí, že to je vlastně všechno moje chyba,. že já nechal matku zemřít. "Kdybych jí JÁ nenechal zemřít? Myslíš, že jsem se nesnažil? Ty jsi tam tou dobou nebyl, nemáš tušení, co se tam dělo..." Odfrkl jsem si podrážděně. Matka byla měkká, nechtěla ty lidi zabíjet jen tak a to jí zabilo. A nezasáhnout, skončili by jsme tam všichni. "Kdyby nás nezachránila, zemřeli bychom tam všichni tři..." konstatoval jsem, aby mu to bylo jasné, při tom jsem se na něj přímo díval. Dál už jsem tohle nechal být, jen když zmíní, že už nemá, čím platit, tak přikývnu. Na tomhle se asi shodneme. Udělal děsnou volovinu... On tam s námi měl být a nebyl. Začínalo mi to pomalu ale jistě docházet a krev mi bublala. Vlastně to byla všechno jeho chyba. Matka by neodešla ze Společenství, byla by asi pořád naživu a možná se měla i lépe. Nebo když už, měl být s námi! Zabožil jsem prsty pravé ruky do písku, nechal jí zchladnout do hodně nízkých teplot a mačkal s nadějí, že to nějak ten proud vzteku usměrní. Moc to nepomohlo a tak tahle situace začala být poněkud.. Vyhrocená. Modrý se na mě totiž otočil, znovu mě začal osočovat. Tentokrát, že jsem jenom pitomí člověk. Vstal jsem, od písku v ruce se mlhavě ledově zaprášilo, jak jsem ho pustil k zemi a udělal krok blíže k Modrému. "Nejsem člověk a nikdy nebudu člověk! Odvolej to a vrať mi moje tělo, já jsem drak!" Tekli mi nervy, přesto jsem se nejal žádnému vyhrožování, jen bych nejradši byl chvíli sám. Což už asi nikdy nepůjde. I Modrý i já potřebujeme vychladnout. Ale pak se tu objevil někdo další... Kriste pane, asi ve špatnou dobu. Otočil se na nás a že prej, cože se tu děje. Já mu věnoval jen krátký pohled, asi to byl někdo z profesorů, jo, myslím, ten ksicht mi byl povědomí. "Nic se neděje," odpověděl jsem krátce a jasně, aniž bych se na něj podíval, sledoval jsem totiž Modrého. Asi by mě nejradši přežvejkal a vyplivnul, jen ať si to ten mamlas zkusí. Já chci zpátky svoje tělo a nehodlám ho jen tak nechat se mnou manipulovat! |
| |||
Ošetřovna - hala Ti na ošetřovně a případně kdo mě potká Docela dost se mi ulevilo, když jsem dopila ten roztok. Dokonce dost na to, abych se ještě mohla pobavit na vlkodlačí účet. Jenže pak to začalo bejt poněkud o hubu. Ta ošetřovatelka je teda dost drsňák. Radši si protáhnu nohy a sklouznu opatrně z postele. "Tak díky a já už zase půjdu." Co nejnenápadněji se vratkou chůzí vytratím z ošetřovny, pochopitelně se při tom přidržuju postelí. Dokonce proklopýtám i kouskem chodeb, ale v hala kecnu na zadek. Jak já ty nohy nemám ráda. |
| |||
Pozemky a nějaká dračí skrumáž Dvakrát modrej, Šedivá a Zlatá Tady si jeden nemůže ani normálně oddechnout! Prudce se otočím, když se mi v hlavě rozezní řev. Nejdřív jsem se chtěl obořit na něj, ale je fakt, že ten by si to asi těžko dovolil. Můj pohled se neochvějně zastaví na skupince draků. Chvilku uvažuju, že je nechám bejt, ale pak si vzpomenu, že jsem tu vlastně za profesora. Ach jo. Pevným krokem vyrazím přímo k nim. Pak si všimnu, že je tam nějaký člověk nebo minimálně něco podobného. Do počtu draků mi nesedí a vypadá to, že toho modrého něčím pěkně nakrknul. "Tak co se děje?!" Nasadím autoritativní hlas. Dosti hlasitý. Takže by mě měli vzít na vědomí. Sakra, jak mi chybí ty časy, kdy jsem tohle neměl zapotřebí. Proč jsem se jich vlastně vzdával? Aha, začalo jít moc o život. Zastavím se jen kousek od nich a přejíždím je pohledem jednoho po druhém jak čekám na odpověď. "Ano?! Ptal jsem se, co vás opravňuje k tomu, rušit tu půlku pozemků?!" Nekřičím, to jsem nikdy neměl zapotřebí, ale v mém hlase zní nebezpečný podtón. |
| |||
Pozemky Šedá, Zlatá, Mamlas a taky asi okolí Ta dvounožka se tváří, tak překvapeně a ukřivděně, že mám chuť poslat ho někam do stratosféry. Kdybys jí nenechal zemřít, mohli jsme se jí zeptat. Zavrčím poněkud pobouřeně na jeho slova. Pak měl být už rozdaný na maličkatý kousíčky. Komentuji Šedé slova. Už totiž ani nemá čím platit. Když však nijak nezareaguje na mé odhalení v očích mi zahoří vztek. Dlouhé století potlačovaného vzteku. JÁ TO VĚDĚL. Zahromuje můj hlas do okolí ale hlavně k němu. Couvnu od Šedé, pak se zvednu a otočím se k dvounožce. Jsi prachsprostý poloviční člověk co si snaží hrát na něco jiného. Okolím otřese zavrčení a má chuť ho hned roztrhat na kousky. Ani jeho původ, ani tohle odhalení s ním nehlo. Je jako on. Je jako oni. |
doba vygenerování stránky: 1.6072099208832 sekund