| |||
U Oranilova kabinetu Asmodaeus Podívám se na něj jako na cvoka. Zvrhlost toho prohlášení ani nekomentuju - když to neni mířené na mě, tak je mi to celkem jedno. "Věř mi, že ta už společnost měla. A to vrčení by tě zchladilo rychleji než studená sprcha." Otřesu se, když si na to jen vzpomenu. Vypláznu na něj jazyk, když trik prokoukne. No, nikdo neříkal, že musím do vody celá, že? Mohla bych si okoupat nožky. Cestou potkáme jít někoho opačným směrem, až mě to donutí se za nimi otočit. Že by další démon? A s čarodějkou? Ačkoli tady jako člověk, no radši nic nepředpokládat, že. Zaklepe na dveře a já se nervózně rozhlížím kolem. Když ale ani po chvíli nikdo neotevře, nesměle si odkašlu. "Tak asi není doma?" Ohlédnu se odkud jsme přišli. "Ale tak někdo tam šel, tak bych to asi mohla ještě zkusit, ne?" |
| |||
Jídelna Pokud se někdo vytrousí zpět do jídelny, snad s úmyslem školu vyžrat, zjistí, že jídelna je prázdná. Prázdné dřevěné stoly a vprostřed místnosti obří cedule s ručně naškrábaným vzkazem: JÍDLO ZASE OBĚD NENAŽRANCI. |
| |||
13 -> Učebna A Zapisování jsem už zanechal, jen klidně a tiše sedím a sledují dění. Jediné, co upoutá mou pozornost je zvedající se maník a skoro smrtelný úraz chlapce. Když vidím, jak oddaně se učitel ujal jeho záchrany a jakou péči mu věnoval, přemýšlím proč předtím stejně nejednal u červeného chlapíka. Možná nějaké rasové preference. Zakroutím hlavou. Konec hodiny ocením úsměvem a krátkým kývnutím k učiteli. "Děkuji za poučnou hodinu. Tak tedy na shledanou." Na chodbě opět vyhrabu svůj rozvrh. Učebna A. To by mělo být ... Najdu si v plánku cestu a vydám se do učebny, kde se posadím do prostřední lavice. Vytáhnu papíry a snažím se najít další nepopsanou stranu. Copak se asi přihodí tentokrát. Koukám se kolem sebe, jestli zde již předemnou nedorazil nějaký lehce přehlédnutelný tvor. |
| |||
13 -> Jídelna V průběhu mého hrdinského útoku na zeď mi najednou spadnou ruce a ucítím lehkost. Možná bych mohl na chvíli trochu zpoma.. Šílený náraz a já ležím na zemi. Když otevřu oči, už na sobě necítím objetí lavice. Zvednu se, podívám se směrem na učitele, ale nic neříkám. Rozhlížím se kolem sebe. Kdepak mám to důležité, co bych si rád z této hodiny odnesl. Můj zrak padne na polštářek, který je zhruba na půl cesty k vzdálenějším dveřím. Cestou ke dveřím ho zvednu, dám na hruď a krátkým mávnutím dám učiteli sbohem. Na chodbě se rozhlédnu. Zamířím přímo do jídelny, kde se hodlám cpát dokud nepadnu, a poté se budu cpát v leže. Vyberu si náhodné místo a započnu hostinu. Bezvědomí z přežrání mě neděsí, ani netrápí. Pokud mě nikdo nevyruší a už nebudu schopen se natáhnout po dalším džbánu s krví, dám si pod hlavu polštářek a spím. |
| |||
13 Leo Kývnu mu na každou tu věc a znatelně se otřesu. Vypadá to, že se mi na další hodinu najednou chce mnohem méně. Z hlasivek se mi už nic nedostane, tak se na něj jen poněkud nepřesvědčeně podívám. Bodlinatá koule vypadá, že má všechno na háku |
doba vygenerování stránky: 2.1626968383789 sekund