| |||
13 - chodba Mal Po učitelově odpovědi tak nějak rozpačitě se pokouším dávat pozor, ale hodinu jsem pravděpodobně absolutně nepobral. Jediné co mě vždy vytrhne ze zírání kamsi do stěny je pach krve a také sebou škubnu, když zde ucítím draka. Sin ani papa tu nejsou, vidím Cal ale od té to nejde. Hmm. Zavrtím hlavou. "Nemám." Odvětím, když se vydá podél zdi, chapadluji si to vedle ní, připravený ji podepřít. "A ty?" optám se. Zajímalo by mě, kde všichni jsou. |
| |||
Třináctka a pryč Sarah Spokojeně očastuji, že profesor je z nějakého starého ač již neexistujícího rodu. Když poznamená, že nevypadám jako člen svého rodu, lehce pokrčím křídly. Nechci o tom mluvit na veřejnosti. Ale mohl bych si ho někdy chytit stranou a zeptat se ho na to. Sarah vypadá velmi fascinovaná děním ve třídě, zatímco já se snažím spíše držet stranou. Lehce se skloním pod lavicí a zvědavě sleduji, jak chlapci zachraňuje život. Taková rána... Rád bych se zeptal, co použil za kouzlo, ale semele se toho moc. Když mi přejede Sarah přes roh, cuknu sebou a stočím k ní pohled. Kývnu a těknu k profesorovi pohledem, vypadá unaveně, tak ho dneska nechám být. Zvednu se, pokynu profesorovi hlavou. "Naschle." S tím následuji Sarah ven. Vypadá to na oficiální ukončení, takže u dveří začíná být docela šrumec. Sarah se s tím ale nepáře a prostě projde ven a předpokládám, že já když procházím za ní, tak budím dost pozornosti, aby na mne někdo nešlápl. Když tak dostane křídlem. |
| |||
13 Kupodivu slyším dobře, zvláště některá slůvka. Když vzhlédnu, už se rozbíhá, ale to je nepodstatné. Jen lusknu prsty a lavice zmizí a objeví se zpět na svém místě. "Není zač." Zamumlám spíš sám pro sebe, jak nečekám, že by snad poděkoval. Dost na tom, že alespoň poprosil. Co dělá dál a jestli chce nadále mlátit do stěny, je čistě na něm. |
| |||
13 Zmateně se otáčím s lavicí jak se snažím zachytit dění v učebně. Nepostřehnu ale téměř nic, tak jen čekám, až situace utichne. "To je všechno hezké, ale můžete to už prosím ze mě sundat?" Když mě očividně všichni ignorují, jen si povzdechnu a odfrknu. Tak na to půjdeme po staru. Otáčím se kolem sebe a hledám vhodné místo doletu. Nakonec si vyberu dráhu přímo od dveří k stěně u druhých dveří. "Vzhůru do bezvědomí, a ještě dál!" Vykřiknu a běžím. Při střetu se stěnou ucítím tak šílenou bolest, že cesta do bezvědomí byla kratší než jsem čekal. Ležím na zemi. |
| |||
13 - na chodbu Všimnu si, že někteří jedinci si něco čmárají na nějaké kousky papíru. To bych si asi taky měla pořídit. A naučit se psát. Eh. Všechny informace si pološeptem opakuju a snažím se nezapomenout ani nejmenší drobnost. Teprve, když se profesor usadí a vytahne placatku, otočím se k Vengemu. "Máš něco v plánu?" Znovu zabloudím pohledem k profesorovi. Že bychom z něj udělali alkoholika? Pomalu se vytáhnu na nohy a podél zdi se vydám opatrně ke dveřím. |
| |||
13 a před učebnu WOW! Sem, tam, krev, utrpení, otázky, odpovědi! Tak to je ale masakr. Jako Alenka sleduju hodinu a snažím se si zapamatovat všechno, co je řečeno. Než se stihnu odhodlat začít odpovídat na bonusové otázky, už mluví někdo jiný a jsem za to nakonec i ráda. Ještě bych se musela postavit nějakému divnému kouzlu. Další krev, facka, vysoké hody a nadávky profesorovy. Docela čumim, jen co je fakt. Už mi chybí jen pytlík krve, který bych mohla ocucávat a byla bych v sedmém nebi. Když z profesora vypadne, že mimo hodinu mu je naše chování vlastně fuk, vyskočím a už málem provedu něco provokativního, ale pak si to rozmyslím. Co když se nás snaží jen nachytat? Zatahám Jigmeho za roh a vykročím ke dveřím. "Naschle." Prohodím a pokud stále někdo překáží ve dveřích, prostě ho lehce šoupnu stranou. |
| |||
13 především Helen Snažím se nevnímat. Nicméně stále mě v nose šimrá pach krve. Asi si začnu sebou nosit pohotovostní zásobu, abych se tu vůbec zvládl kontrolovat. Dívky ani nevnímám, letící kluk mě taky tolik netrápí. Chodící lavice se očividně řešit nebude, takže když postřehnu, že se slečna Buffetová vydala ke dveřím, než k nim dojde, již u nich stojím a držím jí je. "Nashledanou," pokynu profesorovi a odejdu hned za ní. Svaly ve tvářích mám napjaté a očima mi prosvítá červená. |
| |||
13 „Neměla by jste se tak vyjadřovat o svých spolužácích. Spolupráce a spojení se proti společnému nepříteli jsou velmi mocné zbraně.“ Podotknu jen na okraj k Helen. Jsem rád, že většina tvorů pomalu odchází, tak jí opět jen kývnu a pustím ji ze zřetele. To už se ale ozve hlas za mnou. V duchu se rychle pomodlím ke všem severským bohům, aby mi dali ještě alespoň střípek trpělivosti. Pomalu se otočím směrem k mluvící slečně. „Ne, drahá slečno Marwolaeth. Ukazuji vám, nebo se o to minimálně snažím, že není dobré na sebe upozorňovat, pokud nemáte dost schopností, vědomostí a zkušeností, aby jste byli rovnými protivníky. Nebo ještě lépe, abyste měli navrch.“ Znovu se radši opřu o lavici. Skutečně jsem neměl dovolit, aby mi takhle ujeli nervy. „Nikde není prostor pro omluvy. Nehledě na to, že pan Leader jedno varování už dostal. Přesto to pro mne není omluvou, že jsem ho uhodil.“ Když mě začne osočovat, co prý jí chci provést za prostořekost, jen to odmávnu. Vypadám trochu unaveně. Chápu, že si to studenti neuvědomili, ale kouzlo na záchranu života toho hocha mě stálo víc síly než zbytek hodiny. „Můžu vás pouze upozornit, že by jste měla přehodnotit své vyjadřování, ale již jsem ukončil hodinu a skutečně je mi jedno, jak moc tu budete křičet. Snad jen by jste si mohla obezřetněji vybírat cíl. Nemám proč bych vás za prostořekost mimo moji hodinu měl zvlášť trestat. Pokud se chcete chovat hrubě, je to jen vaše věc a nakonec, mě do vaší výchovy, pokud mi nenarušuje hodiny, mi nic není. Nehledě na to, že alespoň jeden bod jste nastínila správně.“ Krátkým pohybem ruky ukážu ke dveřím. „Pokud považujete za nutné si stěžovat, prosím, bránit vám v tom nehodlám. Doporučil bych vám obrátit se na profesora Oranila.“ Ztěžka dojdu za katedru a přikouzlím si tam křeslo, do kterého zapadnu. Možná je to učení nad moje síly. Na upíra v podstatě úplně zapomenu. Zpoza kovového plátu na hrudi vytáhnu placatku a zhluboka se z ní napiju. |
| |||
13 V klidu si sedím zabalená v dece a hladím svého mazlíčka. Mýlila jsem se, když jsem si myskela, že jsem v bezpečí. Už jsem se chystala jít pomoct studentovi, který ležel v tratolišti krve, ale profesor byl rychlejší. Navíc se mu při pohledu na krev nedělá špatně. Cítím jak se žaludeční kyseliny snaží dostat ven, ale potlačim to. Nedívám se tím směrem. Jenže pak přijde další student a zastane se té namyšlené krávy. Proč? Asi protože ji nezná. Ovšem reakce profesora je naprosto neadekvátní. Zvednu se, zrovna když pronese moje příjmení. Když jej odhodí přes půl místnosti, rozhodnutí se zakročit. Gyzma dám na židli a přes něj přehodím deku. "Počkej tady" Škoda, že nemám ty deky dvě, alespoň Gyzmovi bude v bezpečí. Jsem naštvaná, protože se mi vůbec nelíbí, jak se k sobě lidé chovají a už vůbec se mi nelíbí profesorovo chování. Možná i proto zapomenu na svůj půd sebezáchovy. Protáhnu si křídla "To by už snad stačilo! PANE PROFESORE!! Neměl byste zdejším studentům jít příkladem! A co nám ukazujete! Že je v pořádku se vraždit, mrzačit, mlátit, zesměšňovat a pak po nás chcete, abychom se chovali slušně? A přitom nám nedáte ani možnost ani prostor se omluvit a poučit z našich chyb. Četl jste vůbec školní řád? Nebo ten snad platí jen pro slabší? Sám se neumíte chovat a jen se zbaběle schovavate za svou moc. No prosím co mi za mou prostořekost provedete? Necháte mě srůzt s podlahou? Nemůžete udělat nic, čím byste se neusvědčil v tom, že mám pravdu." probodávám profesora zlostným pohledem. Dojdu ke Carlosovi a pokud se nechá, tak jej pohladím po tváři. "Jsi v pořádku?" špitnu k němu. |
doba vygenerování stránky: 1.7517960071564 sekund