| |||
12 Počkám, až se za ní zavřou dveře a velmi namáhavě se převrátím na záda. Vydechnu. Hodinu, no supr. A nesmím pustit tělo, protože to mladý pako by začalo panikařit. Šnečí rychlostí si položím ruce na břicho, takže jestli někdo vejde, prostě to bude vypadat, že odpočívám. Rudé oči upřené do stropu. V hlavě se mi zatím honí nejrůznější plány a možnosti. |
| |||
Před kuchyní Yqi Zmateně se na ni podívám. Vzpomenu si na domov a zakroutím hlavou. Pak si uvědomím, co říkala o tom svém. "Jak pro koho, jak kde." Skloním hlavu. Nechci, aby to znělo přezíravě. "Pro mě ne. A nechci, aby se to měnilo." Hledám v její tváři nápovědu. "Proč co...?" Nejsem si jistý, o čem to mluví. A dělá mi starosti, že si část hodiny nepamatuju. "Neublížil jsem ti, že ne?" Nechce se mi, ale radši se zeptám. |
| |||
U kuchyně Sigi "Momentálně dost je." Řeknu až nečekaně temně, jak se mi před očima promítne scéna po návratu domů. Překvapeně k němu zvednu pohled, který se mi celkem těžko odlepuje od země, kde očividně chtěl zůstat. Zatvářím se skutečně zmateně a ve tvářích se mi objeví trochu nachu. "Tak proč...?" Protáhnu tichým hlasem a otřu jednu zadní o tu druhou. Trochu nejistě si přešlápnu. |
| |||
Před kuchyní Yqi „Je to divnej paranoik, co si myslí, pravděpodobně, že je svět bitevní pole.“ Zamumlám a udělá se mi špatně jen na minulé dvě hodiny pomyslím. Překvapí mě, že sklopí pohled. To u ní skutečně neznám. Pak přijde otázka, až se vylekám. Rychle zakroutím hlavou. „Ne!“ Cukne mi rameno, jak mi přirozenost velí ji jít obejmout, ale nepohnu se. „Jak jsi na to přišla?“ |
doba vygenerování stránky: 1.227569103241 sekund