| |||
Učebna 13 a před ni "Mám to srovnané velmi jasně," více to komentovat nehodlám. "Ještěrky nemají křídla." Konstatuji prostě. Zívne a dál nemluví, takže to beru jako ano a čekám na ukončení hodiny. Když konečně přijde, vlkodlak se zvedne a bere roha. Tiše si odfuknu a zavřu oči. Ve dveřích se vytvoří telekinetická zábrana, takže když se tamtudy pokusí proběhnout, leda si tak nabančí čumák. Zvednu se a klidným krokem zamířím ke dveřím. Teprve když tam dojdu, shlédnu na něj a zábrana zmizí. "Najdeme nějaké klidné místo?" vyzvu ho a vykročím ze dveří. Ven se mi nechce. Sice bych se tam mohla proměnit a protáhnout se, ale proto co mám v plánu... Bude vhodnější jiné prostředí. Vykročím tedy chodbou rovnou. Možná to vypadá, že kráčím k nejbližšímu východu ven, nicméně já zabočím do nejbližších dveří, do kterých se opřu. Kupodivu povolí, takže je otevřu a čekám zda se ke mne přidá. Ani by neměl zkoušet utíkat, protože ho zastavím velmi snadno. |
| |||
13 a ven Zvědavě sleduju, kdo skončí jako oběť bohů, ale vypadá to, že profesor se zase dostal pod kontrolu. Tak žádná zvláštní zábava. I když lokalizace zmíněné pomůcky může být dosti nepříjemná. Vzhledem k tomu, že mi tyhle hodiny nepřijdou zvlášť zajímavé, neunavuju se ani přemýšlením. Možná by se snažili ti dva, ale já? Těžko. Když řekne, že můžeme jít, zvednu se a protáhnu. Proběhnu těsně za Miko a ve dveřích se jen krátce zastavím. Máchnu ocasem. "Naschle." Asi bych se tím nezdržoval, ale přeci jen, tenhle tvor vypadá až nepříjemně schopně vymyslet něco nepříjemného. Pomalu vyrazím na pozemky. Po téhle přeplněné hodině to chce čistý vzduch. Cestou jen zvědavě kouknu na dívku, co sem tu ještě neviděl, ale divně smrdí, tak ji nechám tak a pokračuju v cestě. Venku uběhnu sotva pět metrů, než se zastavím a začnu si pečlivě čistit kožich. |
| |||
13 - konec hodiny VŠICHNI Nadechnu se a pomalu vydechnu. Proč jsem se vlastně nechal tak vykolejit? Helen promluví a já kývnu. "Židle ano. Zmizelá propiska? A podotýkám, že se momentálně nachází na jistých velmi soukromých místech tady toho pána.“ Kývnu bradou ke Carlosovi. Počkám si na odpověď a pak si stoupnu doprostřed stupínku. „Takže. Dnes jsme se velmi zdlouhavě snažili určit rozdíl mezi černou a bílou magií. Kdo by chtěl plus pro příští hodiny, může se pokusit zodpovědět, proč jsme to dělali. Aby jste to měli snazší, už jsem to dnes naznačil.“ Promnu si ruce a rozhlédnu se po třídě. „Dalš plus je vypsané za zmínění způsobu, jak by jste se v tuto chvíli a v tomto stavu mohli bránit černé magii. Podotýkám, že mne napadají pouze dva způsoby. Pokud nikdo nezvládne přijít na správný způsob, máte čas o tom přemýšlet do příští hodiny, stále za plus.“ Bůh ví, že ty plusy budou potřebovat. Zvláště někteří. „Kdo nemá zájem, může právě teď bez postihu odejít.“ Pokynu ke dveřím. „Přeji příjemný zbytek noci.“ Rozloučím se, ale nedělám si iluze o tom, že když jsem už ukončil hodinu, že by někdo rozloučení oplatil. Pokud nepujde o obhroublé gesto. Jestli ale někdo odpoví, dám si tu práci a každému z nich ještě zvlášť kývnu. Zakleté studenty nechávám tak, jak jsou. |
| |||
13 Když mne profesor vyzve k odpovědi, upřu svůj pohled na studenta. "Ta židle? Bílá. Mimochodem za ten neadekvátní přístup si ani nic jiného nezasloužil. Nebo se stalo ještě něco jiného?" Střídavě otáčím hlavou od profesora ke studentovi. Jedna věc je brousit si nehty, ale vyvalovat se jako vyvržený vorvaň a ostentativně předvádět jak mám hodinu na háku. Nevychovanost! |
| |||
13 Pobaveně zakroutím hlavou. „Měla by sis to srovnat v hlavě, holka, možná jsi drak, ale to je dost málo, respekt si musíš zasloužit.“ Pozoruju, jak se vyvíjí hodina. Je fakt, že ten učitel si pravděpodobně respekt zaslouží, že se ještě snaží po takové odpovědi něco vysvětlovat. Když zachytím její pohled, mrknu na ni jedním modrým okem. „Trochu přerostlá, ale pořád ještěrka.“ Je cítit, že zkouším, co její nervy vydrží. Když odloží další hovory na potom, jen si zívnu. Je mi to jedno. Pokud mě dožene. |
| |||
Učebna 13 Nehnu ani brvou, když se začne dusit, místo toho zkontroluji profesora, nicméně to vypadá, že nás nechává být. Minimálně zatím. Stejně je náš hovor tak tichý, že se moc daleko nedostane a navíc stále dávám pozor. "Zcela rozhodně." Odpovím mu přímě. "Nejsem ještěrka, ale dračice." Odpovím opět naprosto stejným hlasem. Nicméně si k němu dovolím sjet pohledem. "Pokračujme s rozhovorem po hodině." Navrhnu, když se situace kolem nás začne značně vyhrocovat a vypadá to, že profesor za chvíli exploduje jak vulkán. |
| |||
13 Nemám dobrou náladu, skutečně ne. Neukáznění studenti, další hodiny s neukázněnými studenty, z hodiny propuštění neukáznění studenti, na hodině zůstavší neukáznění studenti. Nah! Naštěstí začne konečně jeden ze studentů odpovídat. Přikývnu na představení se. Všiml jsem si, že před tím spolužákovi ruce docela zblízka zkoumal. Počkám si na odpovědi dalších a chvilku to vypadá, že po proslovu druhé kobyly v mé hodině, to se mnou asi šlehne. „Bohužel, slečno, rozdělení magie na hnusnou a růžovoučkou a nádhernou je nám momentálně úplně k ničemu. Předpokládal jsem, že po vás nechci nic těžkého. Skutečně jsem se snažil, aby ten nejhloupější student, co se nikdy s rozdělením magie nesetkal, tak i přes to měl možnost odpovědět správně. Vy jste překonala má očekávání. Obávám se, že nechcete-li mít v následujících hodinách opravdu problémy, měla by jste se věnovat intenzivnímu samostudiu.“ Mám chuť s nima zatřást, aby se probrali. „Možná by vám mohl pomoct kolega, sedící vedle vás. Nakonec odpověděl i správně.“ Chci ještě pokračovat, ale v tu chvíli se probudí Tonka. „A kupodivu se pletete, nechám to bejt, nebudu si toho všímat, jak jste řekla. Minimálně do té doby, než mi tento naprosto nevzdělávatelný... student zvládne vůbec zopakovat otázku, na kterou odpovídal!“ Je jasně cítit, že místo slova student jsem chtěl použít úplně jiné slovo. Pak cvakne propiska a já se prudce otočím a hlasitě zatleskám. V tu chvíli se židle pod Carlosem rozsype na třísky, ale pochybuju, že by si chtěl zvlášť sedat, protože zároveň mu zmizí tužka z ruky, cestou s sebou vezme první pilník Helen a oba mu skončí hluboko na konci zažívacího traktu. „Slečno Helen! Prosím, stále stejná otázka. Pan Leader vám jistě rád odpoví, pokud vám není jasné, co dané kouzlo udělalo.“ Rty mám úplně bílé a tak koutkem oka zaznamenám, že se Svenovi podařilo zmizet. |
doba vygenerování stránky: 1.4040508270264 sekund