| |||
Učebna 13 Nehnu ani brvou, když se začne dusit, místo toho zkontroluji profesora, nicméně to vypadá, že nás nechává být. Minimálně zatím. Stejně je náš hovor tak tichý, že se moc daleko nedostane a navíc stále dávám pozor. "Zcela rozhodně." Odpovím mu přímě. "Nejsem ještěrka, ale dračice." Odpovím opět naprosto stejným hlasem. Nicméně si k němu dovolím sjet pohledem. "Pokračujme s rozhovorem po hodině." Navrhnu, když se situace kolem nás začne značně vyhrocovat a vypadá to, že profesor za chvíli exploduje jak vulkán. |
| |||
13 Nemám dobrou náladu, skutečně ne. Neukáznění studenti, další hodiny s neukázněnými studenty, z hodiny propuštění neukáznění studenti, na hodině zůstavší neukáznění studenti. Nah! Naštěstí začne konečně jeden ze studentů odpovídat. Přikývnu na představení se. Všiml jsem si, že před tím spolužákovi ruce docela zblízka zkoumal. Počkám si na odpovědi dalších a chvilku to vypadá, že po proslovu druhé kobyly v mé hodině, to se mnou asi šlehne. „Bohužel, slečno, rozdělení magie na hnusnou a růžovoučkou a nádhernou je nám momentálně úplně k ničemu. Předpokládal jsem, že po vás nechci nic těžkého. Skutečně jsem se snažil, aby ten nejhloupější student, co se nikdy s rozdělením magie nesetkal, tak i přes to měl možnost odpovědět správně. Vy jste překonala má očekávání. Obávám se, že nechcete-li mít v následujících hodinách opravdu problémy, měla by jste se věnovat intenzivnímu samostudiu.“ Mám chuť s nima zatřást, aby se probrali. „Možná by vám mohl pomoct kolega, sedící vedle vás. Nakonec odpověděl i správně.“ Chci ještě pokračovat, ale v tu chvíli se probudí Tonka. „A kupodivu se pletete, nechám to bejt, nebudu si toho všímat, jak jste řekla. Minimálně do té doby, než mi tento naprosto nevzdělávatelný... student zvládne vůbec zopakovat otázku, na kterou odpovídal!“ Je jasně cítit, že místo slova student jsem chtěl použít úplně jiné slovo. Pak cvakne propiska a já se prudce otočím a hlasitě zatleskám. V tu chvíli se židle pod Carlosem rozsype na třísky, ale pochybuju, že by si chtěl zvlášť sedat, protože zároveň mu zmizí tužka z ruky, cestou s sebou vezme první pilník Helen a oba mu skončí hluboko na konci zažívacího traktu. „Slečno Helen! Prosím, stále stejná otázka. Pan Leader vám jistě rád odpoví, pokud vám není jasné, co dané kouzlo udělalo.“ Rty mám úplně bílé a tak koutkem oka zaznamenám, že se Svenovi podařilo zmizet. |
| |||
13 Ležím na lavici a držím se za hlavu. Tiše nadávám sám na sebe. Kdyby mi šlo přemýšlení tak jako sebeubližování. Když se mi pod hlavou objeví polštář, jako by všechna bolest ustala. Bůh existuje. Mé ruce začnou dřevěnět z přílišného ležení v nepraktické poloze. Snažím se je zvednout, ale nejde to. Takto strávím zbytek svého života? To snad ne. Začnu s sebou lomcovat a hrkat lavicí. "Pomoc! Ta lavice mě chce absorbovat!" Na chvíli přestanu panikařit a podívám se na učitele, který nejspíš očekává nějakou odpověď. To jsem si mohl myslet, zase na mě chce brousit ego. "Ne!" Vykřiknu jako odpověď na otázku, jejíž znění ani neznám. |
| |||
Učebna 13 Sedím v tichosti a sleduji dění kolem sebe. Raději už mlčím a ničeho si nevšímám. Vypadá to, že jsem i myšlenkami někde jinde a hodině nevěnuji nijak velkou pozornost. Houpu se na židli a rukou si vjedu do vlasů. Nervózně se rozhlížím kolem sebe, ale jako bych slova učitele ani nevnímal. To jsem se zase předvedl, teď už semnou nikdo nepromluví a nebo ještě lépe se mě budou chtít všichni zbavit. No nevadí, snad je to přejde. Zapřemýšlím a začnu si pohrávat s propiskou, kterou jsem měl v bundě a cvakat s ní. Bylo mi celkem jedno jestli to ruší učitele, ale mne to docela uklidňovalo. |
doba vygenerování stránky: 1.3753879070282 sekund