| |||
13 "Dě.. děkuji." zakoktám se. Když už se nám profesor nevěnuje posadím se a schovám se opět do deky. Tam je mi nejlíp. Vlastně bych z ní neměla vůbec vylézat. Co je komu do toho jak vypadám. Stejně tady víc dek není. A tuším to není ani proti pravidlům, na to by mě jistě profesor upozornil. Rozhodnuto zůstávám v dece. Akorát teda sprchování bude oříšek. Zbytek se tuším dá zvládnout i pod peřinou. Pokud budu mít vždy jednu náhradní, tak tu druhou nechám vyprat a je po problému. Navíc ani nebudu muset řešit co na sebe. Stejně většinou spávám nahá. |
| |||
13 Převážně Helen Přimhouřím oči, při pohledu na Helen. Nechápala jsem, co to právě dělá. Ona si.. Piluje drápy? Nechápavě si prohlédnu svoje ruce. Dlouhé prsty na koncích měly obvykle také nehty. Černé, špičaté. Ale teď, jak mi zprůsvitnila kůže, mi nehty na rukou zrohovatěly do dlouhých, ostrých drápů. Stále jsem si pamatovala její poznámku z jídelně, když jsem měla sundanou masku a dávala tvorům okolo na obdiv své krásné zoubky. Ona vypadá jako někdo, kdo si velmi potrpí na to, jak vypadá. A jak vypadají ostatní.. Opřu se o židli a nezaujatě si zastrčím pramen černých vlasů za ucho. Vypadám, že dávám pozor, co se v hodině zrovna děje, ale přitom se však soustředěním na něco úplně jiného. Na Helen. Tělem se dostanu až na místo, kde chci, aby byl výsledek viditelný a začnu ji postupně ucpávat mazové žlázky a tvořit záněty. Je to celkem rychlý a jednoduchý proces. Výsledkem je, že se Helen přímo mezi očima začne klubat velký, zarudlý pupínek s odpudivě bílou čepičkou. Úplně stejným procesem se rozhodnu vytvořit ještě jeden a to ze strany nosu. Ještě než se svým dílem skončím, zaměřím se na její hormonální stavbu těla a začnu ji postupně zvyšovat objem androgenů v těle, takže je vysoce pravděpodobné, že se s akné teď bude setkávat častěji. To vše udělám bez toho, aniž bych se Helen dotkla nebo nějak pohnula z místa. Jakmile skončím, poškrábu se drápem na zátylku a rozhlédnu se po třídě. |
| |||
13 První odpoví vlk. Docela mě překvapí, většinou, co vim, používají telepatii nebo druhou podobu, ale proč ne. Pak se ozve Akashka a na mé tváři se objeví lehce shovívavý výraz. Dračice se nenamáhá zdržovat objevením květináče, ale je pravda, že jsem se ptal jen na kytku. Obrátím se k čarodějce. „Začátek správně, stejně jako již podotknul váš spolužák a potvrdila tady slečna, ale vyhodnocení probíhá u každého kouzla zvlášť. Kdybych nechal objevit rovnou vzrostlou květinu, byla by to černá magie. Kombinace se nesčítají. Pak bychom se dostali k problémům kdy by někdo použil tři černá kouzla a jedno bílé. Byl by výsledek černý nebo tmavě neutrální? Ne, vždy nás zajímá každé kouzlo zvlášť. Porozumění jednotlivým částem je klíčem k úspěchu.“ Pokud se již nemá potřebu na nic ptát, moje oči se přesunou k další lavici. Tonka, Artemis a Kab. Další lusknutí a Tonkovi ruce přirostou k desce lavice, až není pořádně poznat, kde končí on a začíná lavice. „Takže?“ Kouknu na ty tři. Už nám zbývá jen jedna lavice. Konečně. |
| |||
Učebna 13 Ostentativně ignoruju, že si nás profesor přisunul blíž. Když si na mě vlk dovolí vycenit zuby, aniž bych mrkla odpoví mu tichoučké hromové zavrčení. Jen výstražné. Úmyslně posílím dračí auru. Založím ruce na prsou, sedím rovně a s čím dál tím temnějšími myšlenkami sleduji, že ač hodina probíhá, ona nepřišla ani pozdě. Průběh hodiny registruji tak napůl ucha. Smrt nějakého podřadného červíčka mě nemůže jakkoliv vyrušit. I když to vedle mě vypadá, že mu půjde dát poslední pomazání. Nicméně celou dobu mě v nose šimrá něco známého. Něco co si neumím úplně zařadit. Uvažuji nad tím, i když se na lavici objeví květináč, hodím po něm jen pohledem. Když prohlásí, že to je moc snadné, jen k němu na krátkou chvíli zvednu chladný pohled. No ten je dobrej. Haha. Sleduji jak lísteček se změní v mohutnou květinu. Uvažuji, zda mi to vůbec stojí za to používat hlasivky, když promluví vlk. Jen naprosto neznatelně mi škubne v rameni a oči se trochu stáhnou. Samozřejmě. To je tenhle rod. A vypadá, že je mu fuk, co jsem zač. Také, že bude mít asi velmi podobný názor. Zamyšleně k němu sklopím pohled. V podstatě od normálního nejde rozeznat. Když je najednou chvilku ticho, zvednu pohled zpět k profesorovi. "Kurallara," lehce cinknu do květiny vlastní magií, jen tak pro jistotu, "bílá." |
| |||
13 Na lavici se objeví květináč. Vedle Gyzma. To už je řada i na nás? Postavím se po vzoru Jigmeho. Dokonce odložím i deku, ale jednou rukou jí drzim, kdyby bylo potřeba se rychle schovat. Připadám si jako nahá. A to mám na sobě pyžamo. Vlasy mám rozdrbané, jako když právě vstanete z postele. Neustále těkám nervózně očima kolem sebe, hledajíc odkud co přiletí popřípadě kdo přiletí. Tady člověk prostě neví na co všechno si dát pozor. "Jmenuji se Akashka Marwolaeth." představím se znovu. Roztomile našpulím rtíky, jak přemýšlím nad správnou odpovědí. Kterou pronese vlk. "Květináč i s rostlinkou se zjevil odnikud, což je černá a rostlinka se rozrostla, což je bílá. Takže kombinace obojího. Tudíž neutrální?" začervenám se, jak se stydím. Asi stejně melu blbosti. Upřu své čokoládové oči do těch profesorových. Na někoho by to možná působilo svůdně ta má křehkost.Stále stojím, ač se jeví, že by mě i drobný poryv větru porazil. |
| |||
13 Čenich mi řekne, že vešla dovnitř, ale nedávám tomu váhu. Ti dva idioti ať si ji klidně milují nebo nenávidí, ale mě je šumák. Stejně tak mě nezaujme nějaké přesouvání studentů, tedy dokud se jeden z nich nedostane nebezpečně blízko mému ocasu. Prudce s ním cuknu a na dívku vycením zuby. A, že je to drak? Jasně modrýma očima sleduju průběh hodiny, i když bych mnohem radši spal. Konečně se dostane řada na naši lavici, což znamená, že bude brzy konec. Se zazíváním se zvednu, abych viděl, co kutí na lavici a odfrknu si. No ještěže jsem tu já a ne on. "Felix Šedohřbet, alespoň technicky. A je to bílá, černá, tedy naopak, černá bílá." Ušklíbnu se. Čumák se mi nijak nekroutí, skoro to vypadá, jakoby se slova brala odnikud s lehce arogantním podtónem jako: hloupé záležitosti ubohých smrtelníčků. |
doba vygenerování stránky: 1.3476920127869 sekund