| |||
13 Tyhle hodiny budu mít asi ráda, nevím co té kozaté vyzáblině provedl, ale zdá se už krotká jako beránek a asi nic nevidí, což je bonus pro mě. Alespoň nebude protestovat kvůli úpravám našeho pokoje, tedy hned co najdu někoho kdo to udělá za mě. Ucítím nějaké svědění mezi očima. To snad ne. Už to začíná. Nutí mě zanedbávat svůj vzhled. Nutně potřebuji kosmetiku. Vytáhnu z kabelečky krémeček a natřít svědící místečko a pak i to další. Jako mávnutím kouzelného proutku akné zmizí. A já mám opět nádhernou bezchybnou pleť. Prostě někdo tak dokonalý vypadá vždy dokonale. Zkontroluji se v zrcátečku a pošlu svému prenadhernému odrazu pusu. Pukněte vzteky závistivci. |
| |||
13 "Dě.. děkuji." zakoktám se. Když už se nám profesor nevěnuje posadím se a schovám se opět do deky. Tam je mi nejlíp. Vlastně bych z ní neměla vůbec vylézat. Co je komu do toho jak vypadám. Stejně tady víc dek není. A tuším to není ani proti pravidlům, na to by mě jistě profesor upozornil. Rozhodnuto zůstávám v dece. Akorát teda sprchování bude oříšek. Zbytek se tuším dá zvládnout i pod peřinou. Pokud budu mít vždy jednu náhradní, tak tu druhou nechám vyprat a je po problému. Navíc ani nebudu muset řešit co na sebe. Stejně většinou spávám nahá. |
| |||
13 Převážně Helen Přimhouřím oči, při pohledu na Helen. Nechápala jsem, co to právě dělá. Ona si.. Piluje drápy? Nechápavě si prohlédnu svoje ruce. Dlouhé prsty na koncích měly obvykle také nehty. Černé, špičaté. Ale teď, jak mi zprůsvitnila kůže, mi nehty na rukou zrohovatěly do dlouhých, ostrých drápů. Stále jsem si pamatovala její poznámku z jídelně, když jsem měla sundanou masku a dávala tvorům okolo na obdiv své krásné zoubky. Ona vypadá jako někdo, kdo si velmi potrpí na to, jak vypadá. A jak vypadají ostatní.. Opřu se o židli a nezaujatě si zastrčím pramen černých vlasů za ucho. Vypadám, že dávám pozor, co se v hodině zrovna děje, ale přitom se však soustředěním na něco úplně jiného. Na Helen. Tělem se dostanu až na místo, kde chci, aby byl výsledek viditelný a začnu ji postupně ucpávat mazové žlázky a tvořit záněty. Je to celkem rychlý a jednoduchý proces. Výsledkem je, že se Helen přímo mezi očima začne klubat velký, zarudlý pupínek s odpudivě bílou čepičkou. Úplně stejným procesem se rozhodnu vytvořit ještě jeden a to ze strany nosu. Ještě než se svým dílem skončím, zaměřím se na její hormonální stavbu těla a začnu ji postupně zvyšovat objem androgenů v těle, takže je vysoce pravděpodobné, že se s akné teď bude setkávat častěji. To vše udělám bez toho, aniž bych se Helen dotkla nebo nějak pohnula z místa. Jakmile skončím, poškrábu se drápem na zátylku a rozhlédnu se po třídě. |
| |||
13 První odpoví vlk. Docela mě překvapí, většinou, co vim, používají telepatii nebo druhou podobu, ale proč ne. Pak se ozve Akashka a na mé tváři se objeví lehce shovívavý výraz. Dračice se nenamáhá zdržovat objevením květináče, ale je pravda, že jsem se ptal jen na kytku. Obrátím se k čarodějce. „Začátek správně, stejně jako již podotknul váš spolužák a potvrdila tady slečna, ale vyhodnocení probíhá u každého kouzla zvlášť. Kdybych nechal objevit rovnou vzrostlou květinu, byla by to černá magie. Kombinace se nesčítají. Pak bychom se dostali k problémům kdy by někdo použil tři černá kouzla a jedno bílé. Byl by výsledek černý nebo tmavě neutrální? Ne, vždy nás zajímá každé kouzlo zvlášť. Porozumění jednotlivým částem je klíčem k úspěchu.“ Pokud se již nemá potřebu na nic ptát, moje oči se přesunou k další lavici. Tonka, Artemis a Kab. Další lusknutí a Tonkovi ruce přirostou k desce lavice, až není pořádně poznat, kde končí on a začíná lavice. „Takže?“ Kouknu na ty tři. Už nám zbývá jen jedna lavice. Konečně. |
| |||
Učebna 13 Ostentativně ignoruju, že si nás profesor přisunul blíž. Když si na mě vlk dovolí vycenit zuby, aniž bych mrkla odpoví mu tichoučké hromové zavrčení. Jen výstražné. Úmyslně posílím dračí auru. Založím ruce na prsou, sedím rovně a s čím dál tím temnějšími myšlenkami sleduji, že ač hodina probíhá, ona nepřišla ani pozdě. Průběh hodiny registruji tak napůl ucha. Smrt nějakého podřadného červíčka mě nemůže jakkoliv vyrušit. I když to vedle mě vypadá, že mu půjde dát poslední pomazání. Nicméně celou dobu mě v nose šimrá něco známého. Něco co si neumím úplně zařadit. Uvažuji nad tím, i když se na lavici objeví květináč, hodím po něm jen pohledem. Když prohlásí, že to je moc snadné, jen k němu na krátkou chvíli zvednu chladný pohled. No ten je dobrej. Haha. Sleduji jak lísteček se změní v mohutnou květinu. Uvažuji, zda mi to vůbec stojí za to používat hlasivky, když promluví vlk. Jen naprosto neznatelně mi škubne v rameni a oči se trochu stáhnou. Samozřejmě. To je tenhle rod. A vypadá, že je mu fuk, co jsem zač. Také, že bude mít asi velmi podobný názor. Zamyšleně k němu sklopím pohled. V podstatě od normálního nejde rozeznat. Když je najednou chvilku ticho, zvednu pohled zpět k profesorovi. "Kurallara," lehce cinknu do květiny vlastní magií, jen tak pro jistotu, "bílá." |
doba vygenerování stránky: 1.4137718677521 sekund