| |||
13 Sedím a snažím se udělat si v hlavě jasno z toho náhrnu informací. Ne však hlasitě, abych nerušil důležitý výklad učitele. Co tady dělám. Na chvíli přestanu a zvednu hlavu, když za sebou uslyším prapodivné jméno. Ocitl jsem se na chvíli v jiném světě? Přemýšlím o tom opravdu jen chvíli, poté se dám do dalšího usilovného přemýšlení. Dejte mi najíst.. Začínám opět snít o spáse a vysněném ráji jenž je jídelna. Když mám hlad, jsem otravný a drzý. To opravdu nejde vidět? Lákavé myšlenky mě donutily poslat svou mysl proti lavici větší silou než jsem chtěl. Z bolesti se chytnu za hlavu. A teď mě z hladu ještě bude bolet hlava. |
| |||
13 "V pořádku." řeknu blahosklonně a odložím pilník zpět do kabelky. "I to se může stát. Proto budu na tyto hodiny raději chodit včas. Není radno dráždit hada bosou nohou." Povyjede mi koutek. Konečně někdo s kým se dá domluvit na úrovni. |
| |||
13 S povzdechem se otočím k Helen. "Omlouvám se, špatně jsem se vyjádřil. Tento váš zvyk je neobvykle otravný a v mých hodinách se mu, prosím vyvarujte, ať již pozor dáváte nebo nikoli." Počkám, jestli schová pilník sama. Pokud ne, opět jí zmizí z ruky. Pak se na mrknutí oka pousměju. "A když už jsme u těch koček, jistě by si měli dávat pozor, aby se role nečekaně neobrátily, že?" Chápu, že tu má spousta studentů pocit, že je šikanuju, mučím nudou, mučím, a já ani nevím co ještě, ale já jsem ve skutečnosti ještě ani nezačal. Sotva se takříkajíc dloubu v zubech, aby mi stačili. |
| |||
13 Zmizí mi pilník uprostřed tahu. Počkám až domluví mladíkovi. Přece jen je neslušné někomu skákat do řeči. "Omluvte mou troufalost, dle čeho jste usoudil, že nedávám pozor. Každá šelma přece vypadá netečně do chvíle než vám skočí po krku." věnuji mu zubatý úsměv. Uvidíme jestli je natolik inteligentní, aby pochopil jak to myslím. Vytáhnu růžovoučký deníček, propisku a další pilník. Pokud,o čemž pochybuji, bude stát něco za zápis, tak si to zápíši. Dopiluji si nehet. |
| |||
13 Pozdě příchozí slečně Helen zmizí pilník z ruky. „Neupozorňoval bych na sebe nedáváním pozor, když už tak jste přišla pozdě.“ Prohodím jen, ale je fakt, že její činnost byla více méně neškodná a kdyby mi tolik nelezla na nervy, tak bych ji asi nechal. Stihne odpovědět upírka. „Budeme předpokládat, že momentálně na vás neútočím, chci abyste se něco naučili, tak vám nebudu lhát. Nicméně paranoia vám může zachránit krk, to je pravda.“ Přikývnu a už se chci dostat k hodnocení její odpovědi, když promluví Carlos. Zarazím se, chvíli jen koukám na lavici, kde sedí Sarah a Jigme. Pak se k němu velmi pomalu obrátím. „Prosím? Skutečně chcete srovnávat moje vychování s vaším?“ Nehty se mi nevědomky zaboří do katedry. „Vaše drzost je skutečně nehorázná a doporučil bych vám, abyste začal krotit svůj jazyk. A pokud vás to nenaučili rodiče, ať už jakéhokoli druhu, budete se to muset naučit tady.“ A už tu máme výmluvy. A to otázku ještě ani neslyšel. „Mám pocit, že tímto nekonečným opakováním jako pro blbečky,“ Mávnu rukou po třídě, které kladu otázky. „Jsem dal již dosti najevo, že rozhodně nepřeceňuji ani vaše vědomosti, ani mentální schopnosti, takže mi můžete věřit, že zodpovědět otázku bude zcela v rámci schopností každého, kdo teď bude dávat pozor.“ Na posledním slově je trochu důraz, ale stále mluvím stejně klidně. |
doba vygenerování stránky: 1.489284992218 sekund