| |||
Učebna 13 Sotva začne hodina, přesune si nás blíž. Takže plán zůstat od něj co nejdál jaksi nevyjde. Dobře. Poznámka pro příště. Ve středu nesnídat. A brzy se opět povaha tohoto profesora naplní. Když před námi začne student umírat, ani nemrknu. Moje sebeovládání je našponované a naposledy jsem se takto cítil, když jsem otce doprovázel na obchodní jednání. Cítím se naprosto stejně. Což ve výsledku znamená, že mi trochu zatuhnou svaly v tváři a tlačím obsah žaludku zpět, kde by měl být. Rozhodně si uvědomuji, co myslel všemi těmi svými kázáními. Mohu však snad za to, že nejsem tak švihlý jako sestry? Skoro jsem nepostřehl, že se vedle mne někdo posadil. Když se však ozve důrazné zasyčení, stočím k ní pohled. Není to ona, kdo se pokoušel přidat do hromadného šikanování v jídelně? Mám dojem, že se ve mne pomalu ale jistě něco láme. Tohle prostředí není ani trochu zdravé. Ani trochu normální. A otec je blázen. Neuvěřitelný blázen. Jenže pokud mu podám zprávu jak to zde vypadá, je mi naprosto jasné, co bude jeho odpověď. Ozve se zaklepání a profesor nás vyzve, abychom odpověděli. Takže se natočím a vidím jak se otevírají dveře a v nich stojí slečna Buffetová. Věnuji ji úsměv, nicméně pak mi dojde, že to je to, co máme ohodnotit, počkám tedy, až se slečna usadí a podívám se zpět na profesora. "Mé jméno je Marcos Ortega. Nejsem si jistý, většinou se na takové věci používá telekineze. Což černá magie není. Nicméně pokud bych to zkoumal do hloubky, energie, kterou jsou dveře otevřeny se bere odnikud, pokud něčí telekineze není závislá na jeho vlastní fyzické a životní síle. Takže na první pohled stoprocentně nemohu říci, která to je," mohu se ale samozřejmě mýlit. Nicméně si beru příklad z předchozích odpovědí. A v podstatě takhle na dálku, jen když se otevřou dveře... Jak si můžeme být jisti, co použil. Z paměti lovím, co se mě snažil naučit domácí učitel. Mám ale dojem, že v takovýchto chvílích jsem ho znuděně telekinetecky ostřeloval kouskama papíru na poznámky. Přes naší lavici přeletí, ta dívka ze stupínku. Věnuji tomu pohled, zda nám nepadá na hlavu, ale to je moje celá reakce. Čekám na odpověď dívky vedle mne a profesora. |
| |||
13 A to mám za to, že je chci aspoň trochu chránit před tím magorem. Nebo tedy alespoň ty, co nejsou kouzelníci. Rozplácnu se na zemi a zabrní mě půlka těla, jenže to nic není. To si můžu dovolit ignorovat. Na druhou stranu to, že jsem právě Svenovi proletěl skoro doslova před ksichtem, to ignorovat nemůžu. „Fajn!“ Zavrčím potichu a natáhnu před sebe ruce. Když si chce hrát se štítama, tak proč ne. Za chvilku si už připadám jako dirigent, protože s rukama prudce trhnu šikmo k sobě a trochu mimo. V půlce mého pohybu se za ní zhmotní skutečně velký štít a následně narazí do toho jejího. O něco zespoda, takže jí to vyrazí od země, přímo přes hlavy studentů k poloprázdné lavici. Jožin má docela kliku, že sedí mimo palebnou linii, obávám se, že jeho bych přehodit nezvládnul. Tohle není zrovna exaktní věda. Shrey i se štítem dopadne tak nějak všelijak a za poslední lavici k oknu. Odfrknu si, opráším si ruce a znovu se vydám za ní. Mám dosti nakrknutý výraz. Tohle bude mít následky, o tom se ani nenamáhám pochybovat. Dojdu k ní, ale nezkouším se jí dotknout. „Tak už si necháš pomoct? Lavice je asi tři kroky od tebe.“ |
doba vygenerování stránky: 1.3411829471588 sekund