| |||
13 Sotva můj velectěný zadek dosedne na židli, začne se mnou utíkat. Založím rezignovaně ruce na prsou a jedno obočí se mi objeví až nad obroučkami brýlí. Hádci odpovídají velmi nespokojeně, ale ne naštěstí tak, že by to nějak výrazně rušilo. Uculím se, že má Dan tak dobrou náladu. Vždycky jí dokázala zvednout i mě. Když začne spolužák umírat a Dan se ke mne přitulí a třese se, rychle jí obejmu a přitáhnu si k sobě. Volnou rukou popotáhnu hádky od paciček a chytám se zasáhnout, ale zaráží mě, že profesor vůbec nic nedělá. Než bych stihla přesně zamířit, kluk se klátí k zemi. Inu smůla, to je život a za blbost se platí nejvyšší cena. Když se objeví za profesorem, chápavě protáhnu němé písmeno. Tak to dává smysl. Podívám se zpět na místo, kde před tím zemřel. Nicméně to bylo sakra realistický. Rozhodně to po všech stránkách zavánělo smrtí. Dan se neoddaluje, tak jen poslouchám průběh hodiny a pozoruji příkoří, co se Shrey dějí. V podstatě se rozhlédne, až když padne otázka na nás. Skutečně nad tím poctivě uvažuji,zatímco Dan střílí od boku. "No, asi bych řekla podle toho, jaké mučení to je. Může přece být i mučení, které nic neporušuje... Přesouvání předmětů, změna hmoty..." při posledních slovech sjedu pohledem k Dan a lehce trhnu rameny. |
doba vygenerování stránky: 1.7790081501007 sekund