| |||
Ředitelna Helen Stuhy, všude jsou stuhy, ticho a nicota, nikdo tu není. Má mysl odplouvá dál a najednou se cítím všudy přítomně, jsem všude a ve všech časech zároveň. Cítím se zase jako mladý, mám výborný zrak a jsem zase mrštný, poté se ocitnu ve svém starším já, cítím bolest v boku, hrozivou bolest a cítím bodání dýky do zad... Ihned se stáhnu a vrátím se zpátky do své nicoty. Zašel jsem daleko...moc daleko... Rozpomínám si na bolest budoucnosti, i na to kde jsem byl - a co se stalo. Musím se na to připravit - proto jsem se se sebou spojil - musím se připravit. Nebyla to daleká budoucnost...jen - jen - je blíž než se zdá. Cítím, že mě někdo ruší, chvíli mi to trvá, ale cítím, jak Sedo mě volá a já se hold vrátím zpátky. Objevím se ve svém křesle, ztěžka oddychuji a Sedo leží pod stolem a vyčítavě se na mně dívá. "Já vím, že nemáš rád, když odcházím - ale tam nemůžeš." zašeptám omluvně a promnu si oči. Snažím se uklidnit se - uklidnit si srdce a tlak. Slyším řev od studentky a její slova zaseklá jak gramofonová deska. Povzdychnu si, mávnu rukou a dveře ji osvobodí a otevřou se jí do mé ředitelny. Sedím v křesle a podívám se na ní. "Příště až budeš kopat do školy - věř mi, že skončíš hůř než teď. Ona to nemá ráda." pokynuji rukou k židli naproti mně. "Co se děje?" |
| |||
13 Když na otázku "Ano/Ne" odpoví obr jinou variantou a učitel je s tím spokojen, krátce se otočím za sebe. Zajímavé... jdu na to špatnou cestou. Otočím se zpět a píši na papír. Podívám se na svého spolužáka po mé levé ruce. "Nesnažme se hrát hru s jeho vlastními pravidly. Nevyhrajeme." Řeknu tiše a krátce se usměji. Zapíši posledních pár vět na papír a založím jej do saka. Tak, to bychom měli. Čekám do konce hodiny. Hodinu arogance a zesměšňování ostatních si můžu odškrtnout. |
| |||
13 Dobrý pocit z pomsty na Sigǐm netrvá dlho, keďže ho nemôžem vidieť. Nemôžem sa pozerať na jeho stratu kontroly a na ten zúfalý výraz v tvári, keď sa snaží nepovoliť si uzdu. Lenže on bude mať trapas ako sa nekontroluje na dve minúty. Ja celú hodinu. Zaslúžil by si niečo horšie. Slepota mi zostane, ale má aspoň jednu výhodu. Nevidím nič, ani nikoho. Nevidim ako na mňa pozorujú strápňovanie mojej osoby, a to mi vyhovuje. Zacítim, ako mi plesne niečo na hlavu, následne sa to zošmykne po štíte, presunie sa to po štíte nadol a väčšina sa bez toho, aby zanechala na mne stopu, došmýka na zem. Pár malých kúskov skončí na opierke stoličky. Som rada, že neprepúšťam pachy, podľa tohp čo ten hromotĺk odpovie a tak si môžem vydedukovať, čo onen privolaný objekt bol. Mám na perách štipľavú poznámku ale nedám ostatným toľko zadosťučinenia aby som ju aj vyslovila. To je fakt úroveň. Potichu si odfrknem a jemne dupnem nožičkou, posielajúc všetky kúsky lajna, v ktorom ešte doznieva Svenova energia, na meter odo mňa preč. Skončí roztrúsené na zemi okolo stoličky. |
doba vygenerování stránky: 1.6955289840698 sekund