| |||
13 Ani se pořádně neuvelebím a nábytek, včetně studentů se začne přesunovat. Hrkne ve mě, ale to není nic proti tomu, co se začne dít vzápětí. Vyprsknu smíchy, když Shrey hodí záda, začne to vypadat zajímavě. Smích mě ale velmi rychle přejde. Když vidím, jak úponky začali studenta škrtit, v hrůze se přitulím k Miko, zvlášť když to stále pokračuje. A nikdo nic nedělá. Akorát deka se zvedla, ale nic. Když se skácí k zemi, pevně zavřu oči. Chci se zeptat, co se vlastně stalo, ale bojím se na sebe moc upozorňovat. No to je skoro poprvé. Normálně bych si pravděpodobně nedělala starosti, ale s tímhle se mám potkávat. A víceméně dobrovolně. Trochu se mi zahoupe žaludek, takže poněkud minu další odpovědi. Když se rozhostí ticho, odvážím se jedním očkem rozhlédnout, co se vlastně děje a moc se mi nelíbí, že ten příšernej profesor kouká přímo na nás. Jednomu se nesmrtelnost hnedle nezdá tak příjemná. "U, asi, hmm, ano?" Zkusím náhodně odpovědět, protože upřímně nemám tucha, na co se nás vlastně ptal. |
| |||
13 Lehce překvapeně povytáhnu jedno obočí, ale pak se překvapivě uchechtnu. "Dobrá odpověď. Podstatná a pravdivá, i když neodpověděla na položenou otázku." Všimnu si, že nevábná směs, kterou jsem použil, se Shrey ani nedotkla. "Pro účely naší hodiny platí, že používám to, co se zde nachází. A kravský hnůj po kapsách většinou netahám." Přeletím pohledem třídu a skončím na Svenovi, který se okamžitě rozpohybuje směrem ke mě. "Ostatně i v ostatních chvílích je lepší používat to, co vidíte, než najednou zjistit, že kouzlo nefunguje, protože krevní banka za rohem si zrovna někam odskočila." Sven mezitím dojde až na stupínek, chytne Shrey za ruku a něco jí šeptá. "Ale další dvojice." Podívám se na Miko a Danielle. "Omlouvám se, ale pokud si výslovně neřeknete o praktickou otázku, tentokrát ji vynecháme." Hodím pohled na Svena, který okamžitě zrychlí svoje konání. "Co by jste řekly na mučení? Černá magie nebo ne?" Znovu se opřu o katedru. Jakmile zachytím Svenův pohled, okamžitě vyrazím dopředu. Skloním se k dívce na stoličce a vezmu ji za ruku, aby věděla, kde zrovna jsem. "Nelekej se, to jsem jen já. Pomůžu ti. Zruším jeho kouzla, ale nejprve si pojď prosím sednout." Ucítím jeho pohled v zádech a naléhavě zalomcuju její rukou. "Rychle." |
| |||
Ředitelna Helen Stuhy, všude jsou stuhy, ticho a nicota, nikdo tu není. Má mysl odplouvá dál a najednou se cítím všudy přítomně, jsem všude a ve všech časech zároveň. Cítím se zase jako mladý, mám výborný zrak a jsem zase mrštný, poté se ocitnu ve svém starším já, cítím bolest v boku, hrozivou bolest a cítím bodání dýky do zad... Ihned se stáhnu a vrátím se zpátky do své nicoty. Zašel jsem daleko...moc daleko... Rozpomínám si na bolest budoucnosti, i na to kde jsem byl - a co se stalo. Musím se na to připravit - proto jsem se se sebou spojil - musím se připravit. Nebyla to daleká budoucnost...jen - jen - je blíž než se zdá. Cítím, že mě někdo ruší, chvíli mi to trvá, ale cítím, jak Sedo mě volá a já se hold vrátím zpátky. Objevím se ve svém křesle, ztěžka oddychuji a Sedo leží pod stolem a vyčítavě se na mně dívá. "Já vím, že nemáš rád, když odcházím - ale tam nemůžeš." zašeptám omluvně a promnu si oči. Snažím se uklidnit se - uklidnit si srdce a tlak. Slyším řev od studentky a její slova zaseklá jak gramofonová deska. Povzdychnu si, mávnu rukou a dveře ji osvobodí a otevřou se jí do mé ředitelny. Sedím v křesle a podívám se na ní. "Příště až budeš kopat do školy - věř mi, že skončíš hůř než teď. Ona to nemá ráda." pokynuji rukou k židli naproti mně. "Co se děje?" |
doba vygenerování stránky: 1.6806869506836 sekund