| |||
13 ,,Slovíčkaříte. Připadám si jako při té situaci, kdy dva stojí proti sobě, mezi nimi je nakreslená číslice a hádají se, jestli je to šest nebo devět." pousměji se, když profesor konečně vysvětlí, co měl na mysli. Nad oslovením "pane" jen v duchu protočím oči. Považuje se snad za ženu, že to potřebuje slyšet od ostatních? ,,To je dost možné." pokrčím rameny nad prohlášením toho, že jsem se právě zabil. O chvíli později se můj vlastní výtvor obrátí proti mě, bez možnosti jej zrušit. Na to se stane hned další divná věc, když se objevím vedle profesora a na mém původním místě se odehrává nějaké zvláštní divadlo. Po těle už necítím žádný náznak předchozí kletby. Nevím, jestli mě ostatní můžou vidět nebo ne, ale patrně ne. Až když můj dvojník zmizí, na vyzvání se odeberu zpátky na své místo, cestou si vyzvednu svoji vestu. Absolutně netuším co mělo tohle zbytečné demonstrování síly znamenat a co si z toho mají studenti odnést. Hádám, že asi nebyl příliš velký zájem o místo v učitelském sboru tak se bral asi každý. Mrknu pobaveně na Shrey, jejíž úloha jakožto asistentky patrně skončila. |
| |||
13 Všimnu si, že přišla opozdilá studentka. „Dobrý den, slečno.“ Pozdravím hlasitě přes třídu, abych dal najevo, že já její existenci na vědomí vzal. Lehce přimhouřím oči. „A vy se zvládáte bránit něčím, co u sebe nemáte?“ Pomalu vydechnu. „Správná odpověď znamená přežil jste, špatná je, když vede ke smrti. Chtít použít něco, co u sebe nemáte, vede ke smrti. Ergo špatná odpověď. Jednodušší už to být nemůže, ne?“ Promnu si kořen nosu. Ošklivý zlozvyk, ale nemůžu si pomoct. „A pochopitelně by vás to zachránilo před jakoukoli kletbou černé magie.“ Někomu by se mohlo zdát, že zazním lehce unaveně. „A je to PANE profesore.“ Osvětlím mu správné oslovení pedagoga, když to nikdo dříve zjevně nezvládnul udělat. Pozorně sleduju, jak si jde pro zbytky židle. Ani se nenamáhám upozorňovat, že nekrotit kletbu, už je nějakou dobu po něm. Také neupozorňuju na možnost dalších kleteb, zatímco se chce zbavit té první. Další možností by byl jednoduchý, elegantní nůž. Ve chvíli, kdy si uvědomím, co jde udělat, přejedu místní upíry velmi výhružným pohledem a jsem připravený proti nim okamžitě zakročit. Začínám se ale bavit a jsem zvědav, co má v úmyslu, když vůbec netuší, co je to za kouzlo, co ho stravuje. Poslouchám jeho vysvětlení, sleduji, jak linky z jeho těla pomalu mizí, načež kývnu. „Výborně, mladíku, právě jste se díky neznalosti použitého kouzla zabil. Předpokládám, že tak za tři... dva... jedna...“ Sotva stihnu doříct jedna, liány naberou kompletně černou barvu a místo toho, aby kletbu dál vysávaly, začnou Asmodaea natvrdo škrtit. Nezdá se, že bych zvlášť spěchal na to, ho osvobodit od vlastního výtvoru, který se mu zcela vymknul zpod kontroly. Po pár zasípáních zatleskám. Za mnou se objeví židle, na kterou se posadím. Úponky na jeho těle se dál rozvětvují a zároveň s nimi se znovu začne rozšiřovat i ono původní tetování po jeho těle. Netrvá to ani půl minuty, než zápas o dech skončí. Asmodaeovo tělo se toporně postaví, barva kůže je sinalá, oči zalité pomalu černající krví, jak mu při prohraném zápase o život popraskaly cévky. „Takže už je vám doufám jasnější, proč se učíme rozeznávat různá kouzla. Začínáme tím nejjednodušším, protože pokud špatně zhodnotíte situaci, vaše protikouzlo se může zcela minout účinkem, ale i situaci, jako zde, výrazně zhoršit. Za předpokladu, pochopitelně, že by jste na podobné serepetičky měli čas, zatímco váš protivník by se pravděpodobně šťoural nožem v zubech a dával vám šanci osvobodit se.“ Zatímco mluvím, za mnou se objeví živý a zdravý Asmodaeus, zombík s jeho podobou zmizí. Od té doby, co jsem zatleskal, se na všechno díval, aniž by byl kýmkoli jiným vidět. „Prosím, běžte se posadit.“ Kývnu mu zpět k lavici. Chápu, že se chce vytáhnout před spolužáky a udělat ze mě pitomce, ale to neznamená, že mu projde špatná odpověď. Může být rád, že se studenty nechci dneska probírat už nic z první pomoci. Nezbylo by nám toho pak moc do hodin. „A vy, slečno, si prosím také sedněte, slibuji, že už vám nebudu podtrhávat židli.“ Pousměji se a lusknutím spravím zbytky židle. Zadní nohy dorostou, na katedře se mi stále válí dva kousky dřeva. „Takže další lavice: černá nebo ne?“ Povytáhnu obočí na chobotnici a studentku z minulé hodiny (Venge, Mal) |
| |||
13 ,,Jakým způsobem je ta odpověď chybná profesore? Ptal jste se, jak se proti tomu bránit. To, že nemám něco podobného u sebe ještě nevylučuje správnost mojí odpovědi." odvětím, pobaven, že jej to oslovení z nějakého důvodu patrně vytáčí. Proč se rozhodl učit, když mu to vadí? ,,A můžete se divit, ale ano, tam venku jsem je sebou skutečně nosil. Alespoň ty, o kterých jsem věděl co dělají a jak s nimi zacházet." odvětím profesorovi. Navíc, proč mu vysvětlovat, že osoby, které si o mě něco zjistí, na mne skutečně přímo útočit nebudou. Ale zjevně přít se s tímhle profesorem je zbytečné, protože nepřijímá jiný než svůj vlastní názor. Rozhlédnu se a dojdu k Shrey, sedící na zemi. ,,Promiňte slečno." lehce na ni kývnu hlavou a převezmu si zbytky židle. Pálení je nepříjemné, ale nijak mě naštěstí neomezuje v pohybu. Přesto s lehkým supěním rozdupnu momentálně nefunkční židli na již úplně nepoužitelné smetí, ze kterého vytáhnu větší odštěpek, pozůstatek opěrky. Odstoupím kousek od Shrey i od prvních lavic a s bolestivým zavrčením zapíchnu odštěpek do předloktí a s neméně nepříjemným tahem dojede kus dřeva až k předloktí. Na zem dopadne několik kapek krve. Cítím, jak ruka zeslábla, patrně jsem si potrhal nějaké vazy. Ale svůj účel to splnilo. Otočím ruku ranou směrem k zemi a na zem začne odtékat krev až udělá malou louži. Dřepnu si k zemi a položím ruku se dřevem do louže. Pulzování v ruce momentálně přebíjí i bolest z profesorovi magie i ten vtěrkavý pocit z dřívějška. Chvíli tak setrvávám, koncentrujíc se na krev. Když znenadání vstanu, pod rukou táhnu něco, co se dá popsat jako kužel krve. Trochu do hněda zbarvené krve. Všímavější oči by si všimli, že onen kus dřeva, kterým jsem si roztrhl ruku, zmizel. Lehce zavrávorám na nohou. Z krvavého kužele se vysunou chapadla, která obmotají vrchní část mého těla po místech, zasažených černou tkání. ,,Pardon za to divadlo." pronesu napůl k profesorovi, napůl ke třídě. Za normálních okolností by místní citlivé nosy patrně nasávaly jako vzteklé sladký pach plný energie nebýt profesorovi ochrany na ně. Bystré oči by si všimly, že krvavé šlahouny po mém těle skutečně vypadají jako větve či liány. ,,Tento.....jak to jen nazvat....popravdě mě nenapadá rozumný název." pousměji se nad faktem, že jsem nikdy nepotřeboval tyhle věci pojmenovávat. ,,Asi žlázy? Něco takového. Jsou napojené na můj organismus a odčerpávají z něj přírodní i magické látky, které by mu škodily. Kombinace krve a dřeva, které funguje obdobně jako kořeny, které stromu dodávají vláhu. Jen v tomto případě v opačném směru, kdy látky nejdou do těla, ale ven. Dává to aspoň trochu smysl?" zeptám se, protože si nejsem jistý jak to mohlo vyznít. Nikdy jsem nikomu nemusel vysvětlovat, jak funguje moje krev. ,,Nevím jak velký rozsah ta kletba má ani jak dlouho by trvala extrakce magie z těla ven, ale za nějaký čas bych měl být v pořádku. Je to to nejlepší, co v těchto podmínkách mohu se svými schopnostmi zvládnout v dané situaci." Levá ruka je stále otupělá, ale aspoň v ní už přestalo pulzovat. |
| |||
13Nikdo konkrétní, okrajově Marcos Během hodiny jsem příliš nedávala pozor. Snažila jsem se nevnímat pachy ostatních tvorů, které mě šimraly v nose a vůni jejich masa, která mě dráždila na jazyku. Konce hodiny si proto všimnu až poté, co se většina tvorů začne ze třídy pakovat. Opřu se rukama o zem a zvednu se. Ohnu hlavu nejdříve k jednomu rameni - křup, a pak k druhému - křup. Líným, loudavým krokem se rozejdu z učebny ven. V obličeji apatický výraz. Kůže na celém těle se zdála být průsvitná, protože pod ní šly zahlédnout tmavé, lesklé šupinky. Kůže tak vypadala jako nějaká blána potažená přes ně. Nebylo mi moc dobře a znovu jsem měla špatnou náladu. Jakmile dojdu k cílové učebně, vklouznu dovnitř. Očividně jdu zase pozdě. Nebo tu jsou oni moc brzy. Zběžně se rozhlédnu po volném místě, když si všimnu volného místa vedle Marcose. Zorničky se mi zúží do úzkých čárek a šupinky začnou prosvítat už i na obličeji. S potemnělým výrazem se posadím vedle něj a s krátkým, ale důrazným zasyčením ho upozorním na svou přítomnost. Není to právě on, kdo mi odnesl svačinu? |
doba vygenerování stránky: 1.3808541297913 sekund