| |||
13 „To se ti jen zdá.“ Pokrčím rameny, ale stále nic nevysvětluji. „Pak mi dej vědět, jak funguje.“ Kývnu na téma štítu a pozoruju, jak profesor přechází před katedru. Kdosi se ozve a je mu odpovězeno, ale to zatím poslouchám jen napůl. Spíš lituju dívčinu, která si sedla na židli na stupínku. Asi dobře, že s námi nebyla na minulé hodině, by věděla, co ji čeká. Zajíknu se, když se pode mnou pohne židle, ale vzhledem k tomu, že se zase brzy zastavíme, jen si neklidně poposednu. Zuřivě poslouchám a dávám pozor, zatímco další student dál mluví. Jo, talisman by asi nemusel být špatný nápad. Shrey sebou skoro plácne, první lavice odpoví správně a mě je v příštích chvílích naprosto jasné, proč talisman není nejlepší odpověď. Jasně, nemám to u sebe, i když by to mohlo fungovat, je to k prdu. Udělám si rychle v duchu další poznámku. Tenhle profesor je až zatraceně doslovnej a praktickej. Smrt spolužáka se mnou trochu otřese, ale určitě ne tolik, jak by mohl. Přeci jenom už jsem to viděla minulou hodinu. I když ty detaily jsou nechutné. Jeden by mohl věřit, že to představení je pravé. Fuj. Demonstrace špatné odpovědi skončí, student si sedne a na nás padne další otázka. Nejdřív trochu nechápu, na co se ptá, ale pak si uvědomím, že vlastně spravil židli. „Malachi a myslím si, že to černá magie není?“ Když ji rozbil, nebyla to, tak proč by měla být, když ji spravil? To, že mé jméno už zná nekomentuji, radši ho zopakuji. Pochopitelně je nás tu hodně a lepší, aby si mě nepamatoval. |
| |||
13 Nezaujatě sleduji souboj ega, bych to nazvala. Tohle přetahování o tom kdo bude větší macho jsem nikdy nechápala. Přece každý je v něčích očích nenahraditelný, tudíž je naprosto zbytečné si dokazovat svou jedinečnost. Vytřeštím oči, když jej nechá.... to přece nemůže.... Úplně skoprním a pak se začnu zmateně vyděšeně rozhlížet kolem sebe. To mu jako nikdo nepomůže? To se máme dívat jak někoho zabíjí? Zajiknu se, když Asmo padne mrtev k zemi. Prudce se zvednu i s Gyzmem v náručí, přes jedno rameno peřinu. Židle hlučné zaskřípe a spadne opěradlem k zemi. Neudělám ani krůček a objeví se Asmo živý. Nyní jsem zmatená ještě víc. Třídní a rychle si Sednu zpátky. Dělám jako by nic a schovám svůj rudý obličej pod peřinou. Gyzmovi sedí na lavici a Honka nožičkami. Prohlíží si profesora a zamává mu. Jak sladké. Jen by zrovna teď na nás nemusel vůbec upozorňovat. Myslím že jsem rudá až na zadečku. Možná bych se mohla rovnat zbarvením i Sigimu. Svou deku mám nyní ještě radši. |
| |||
13 ,,Slovíčkaříte. Připadám si jako při té situaci, kdy dva stojí proti sobě, mezi nimi je nakreslená číslice a hádají se, jestli je to šest nebo devět." pousměji se, když profesor konečně vysvětlí, co měl na mysli. Nad oslovením "pane" jen v duchu protočím oči. Považuje se snad za ženu, že to potřebuje slyšet od ostatních? ,,To je dost možné." pokrčím rameny nad prohlášením toho, že jsem se právě zabil. O chvíli později se můj vlastní výtvor obrátí proti mě, bez možnosti jej zrušit. Na to se stane hned další divná věc, když se objevím vedle profesora a na mém původním místě se odehrává nějaké zvláštní divadlo. Po těle už necítím žádný náznak předchozí kletby. Nevím, jestli mě ostatní můžou vidět nebo ne, ale patrně ne. Až když můj dvojník zmizí, na vyzvání se odeberu zpátky na své místo, cestou si vyzvednu svoji vestu. Absolutně netuším co mělo tohle zbytečné demonstrování síly znamenat a co si z toho mají studenti odnést. Hádám, že asi nebyl příliš velký zájem o místo v učitelském sboru tak se bral asi každý. Mrknu pobaveně na Shrey, jejíž úloha jakožto asistentky patrně skončila. |
| |||
13 Všimnu si, že přišla opozdilá studentka. „Dobrý den, slečno.“ Pozdravím hlasitě přes třídu, abych dal najevo, že já její existenci na vědomí vzal. Lehce přimhouřím oči. „A vy se zvládáte bránit něčím, co u sebe nemáte?“ Pomalu vydechnu. „Správná odpověď znamená přežil jste, špatná je, když vede ke smrti. Chtít použít něco, co u sebe nemáte, vede ke smrti. Ergo špatná odpověď. Jednodušší už to být nemůže, ne?“ Promnu si kořen nosu. Ošklivý zlozvyk, ale nemůžu si pomoct. „A pochopitelně by vás to zachránilo před jakoukoli kletbou černé magie.“ Někomu by se mohlo zdát, že zazním lehce unaveně. „A je to PANE profesore.“ Osvětlím mu správné oslovení pedagoga, když to nikdo dříve zjevně nezvládnul udělat. Pozorně sleduju, jak si jde pro zbytky židle. Ani se nenamáhám upozorňovat, že nekrotit kletbu, už je nějakou dobu po něm. Také neupozorňuju na možnost dalších kleteb, zatímco se chce zbavit té první. Další možností by byl jednoduchý, elegantní nůž. Ve chvíli, kdy si uvědomím, co jde udělat, přejedu místní upíry velmi výhružným pohledem a jsem připravený proti nim okamžitě zakročit. Začínám se ale bavit a jsem zvědav, co má v úmyslu, když vůbec netuší, co je to za kouzlo, co ho stravuje. Poslouchám jeho vysvětlení, sleduji, jak linky z jeho těla pomalu mizí, načež kývnu. „Výborně, mladíku, právě jste se díky neznalosti použitého kouzla zabil. Předpokládám, že tak za tři... dva... jedna...“ Sotva stihnu doříct jedna, liány naberou kompletně černou barvu a místo toho, aby kletbu dál vysávaly, začnou Asmodaea natvrdo škrtit. Nezdá se, že bych zvlášť spěchal na to, ho osvobodit od vlastního výtvoru, který se mu zcela vymknul zpod kontroly. Po pár zasípáních zatleskám. Za mnou se objeví židle, na kterou se posadím. Úponky na jeho těle se dál rozvětvují a zároveň s nimi se znovu začne rozšiřovat i ono původní tetování po jeho těle. Netrvá to ani půl minuty, než zápas o dech skončí. Asmodaeovo tělo se toporně postaví, barva kůže je sinalá, oči zalité pomalu černající krví, jak mu při prohraném zápase o život popraskaly cévky. „Takže už je vám doufám jasnější, proč se učíme rozeznávat různá kouzla. Začínáme tím nejjednodušším, protože pokud špatně zhodnotíte situaci, vaše protikouzlo se může zcela minout účinkem, ale i situaci, jako zde, výrazně zhoršit. Za předpokladu, pochopitelně, že by jste na podobné serepetičky měli čas, zatímco váš protivník by se pravděpodobně šťoural nožem v zubech a dával vám šanci osvobodit se.“ Zatímco mluvím, za mnou se objeví živý a zdravý Asmodaeus, zombík s jeho podobou zmizí. Od té doby, co jsem zatleskal, se na všechno díval, aniž by byl kýmkoli jiným vidět. „Prosím, běžte se posadit.“ Kývnu mu zpět k lavici. Chápu, že se chce vytáhnout před spolužáky a udělat ze mě pitomce, ale to neznamená, že mu projde špatná odpověď. Může být rád, že se studenty nechci dneska probírat už nic z první pomoci. Nezbylo by nám toho pak moc do hodin. „A vy, slečno, si prosím také sedněte, slibuji, že už vám nebudu podtrhávat židli.“ Pousměji se a lusknutím spravím zbytky židle. Zadní nohy dorostou, na katedře se mi stále válí dva kousky dřeva. „Takže další lavice: černá nebo ne?“ Povytáhnu obočí na chobotnici a studentku z minulé hodiny (Venge, Mal) |
doba vygenerování stránky: 1.5055210590363 sekund