| |||
13 Houdini Bez protestov si proste sadnem na stoličku a následne sa dívam na to divadlo presunovania stoličiek a lavíc predo mnou. Skvelé, vyzerá to akoby som sa tu chystala koncertovať. Bodaj by. Naozaj netuším čo mám od neho čakať. Bolesť, nejaké halucinácie, mučenie...to fyzické zvládnem, ale ak mi bude liezť do hlavy, to sa mi už bude páčiť menej. Vlastne by sa mi to nepáčilo vôbec. Sigi, Tortun, všetci títo čo ma vedia nútiť robiť veci ktoré ja nechcem...je to úplne najhoršie. Odmietam sa pozerať na xichty predo mnou, a tak len sedím s rukami položenými na stehnách a civím na Svena, akoby som sa snažila vyčítať, čo chce robiť. O mágii vlastne nemám ani potuchy. Nechápem ako robia to že lusknú prstami a zrazu sa niečo deje, bez logického vysvetlenia. Koniec koncov, na túto školu som prišla dobrovoľne, aby som sa niečo naučila. A toto boli nové veci, tak si z toho aspoň niečo odnesiem, preto vyzerám, že celkom pozorne počúvam čo vraví. A ak ma zosmiešni a niekto si dovolí sa následne potom na mne zasmiať, vybavím si to s každým osobitne. V tom, ako ma osloví, cítim narážku na moje oblečenie, ale ignorujem ju. Nikdy som nechápala túto od ľudí prebranú potrebu zahaľovať sa, ak nešlo priamo o úmysel zahriať sa. Ja som sa vedela udržať v teple aj bez toho, tak načo. Iba sa zľahka uškrniem keď povie, že som sa dobrovoľne prihlásila. To určite. Z toho ako to hovorí mám pocit akoby ma teraz chcel napchať do bedne a rozrezať pílou. Čo teda tak celkom nevylučujem že sa nestane. Moja hlava sa radšej naladí na sarkazmus, aby som túto hodinu prežila v akom takom psychickom zdraví. Proste sa nebudem tváriť, že mi to vadí. Toľko zadosťučinenia tým hyenám, čo teraz sedia v laviciach a čumia sem dopredu nedám. Dozviem sa, že mágiu bude praktikovať priamo na mne. V tom momente ľutujem, že síce viem rozoznať, keď niekto ide použiť svoju moc, lebo jeho energia sa zavlní, ale absolútne netuším ako ju ide použiť. Čakám bolesť alebo niečo podobné. Namiesto toho stratím pod zadkom pevný podklad. Ou. Hlesnem, keď zapôsobí gravitácia, a v tvári je vidno chvíľkovú paniku. Rovnováhu môžem mať super ako chcem, toto ma naozaj prekvapilo. Keby som premenená a mám chvost a krídla, bolo by to omnoho jednoduchšie. Takto mi iba rýchlo nakopne inštinkt a telekineticky spomalím svoj pád, takže tesne predtým, akoby som si nabila zadok trochu vo vzduchu nadskočím. Vyzerá to, akoby som mala pod sebou neviditeľný malý vankúš, od ktorého som sa odrazila. Potom už len jemne dosadnem na zem. To bolo tesné. Tuším začína zľahka. Šlahnem pohľad po Svenovi. Bolo to ako hra- on mi dával prekážky, a ja som ich musela zvládnuť. Naozaj sa cítim ako zvieratko v zoo za sklom. Fajn. Usmejem sa a rukami spravím v sede gesto ako na predstavení po podarenom triku. Hovoril asistentka, budem asistentka. |
| |||
13 ,,Asmodaeus." představím své jméno profesorovi. Nejsem si úplně jistý jestli tu byl, když jsem zdravil při příchodu. Jakoby na tom záleželo. Než si stačím domyslet, že tenhle profesor bude patrně ještě divnější než Oranil, tak mi lavice zmizí pod rukama. Sice nechápu proč, jestli má i tento vyučující jakousi potřebu se předvádět před studenty. Začíná mě ten jejich přístup nudit. ,,Magie v předmětech. Ochranné trinkety." odpovím ledabyle, když se nás profesor zeptá, jak se proti tomu bránit. Amulety, které nějakým způsobem reagují na cizí magii. Pár jsem jich měl možnost vidět, ale vyrobit něco takového vyžaduje značné zkušenosti a schopnosti. Následuje výuka systémem "Hádej". Nehledě na to, že pojmy černá a bílá magie jsou pro mne dost zavádějící. Pohlédnu na oslovenou dvojici, která má zjistit, jestli přesun nohou má na svědomí právě ta "dobrá" či "špatná". Co si mám odnést z toho, že přenos nohou zvládá černá magie nebo nějaká jiná? přemýšlím, hlavu opřenou o ruce pomalu upadám do apatie. Znovu se rozhlédnu po třídě, zda jsem skutečně jediný, komu tento styl výuky přijde až bizardní. |
| |||
13 Snažím se dělat, že tam nejsem a celkem mi to jde, dokonce se ani neotočím i při křiku zezadu. Nicméně pak profesor přijde dopředu a druhá lavice je mu málo. Když mi zmizí lavice a i s židlí se začnu přesouvat dopředu, pevně semknu oči a ruce mi zbělají, jak je zatnu do židle. Přišoupe mě to vedle toho chlapce z hodiny u lesa. Má již tak světlá pokožka ještě o několik odstínů bílé zesvětlá. "Já jsem... jsem Sharika," špitnu, když po mě hodí zoufalým pohledem. Když vykoktá odpověď, lehce natáhnu vzduch do nosu. Když si všimnu nohou na stole, prudce zakývám hlavou, že souhlasím, že to není černá magie. |
doba vygenerování stránky: 1.5346879959106 sekund