| |||
13 Sarah "Protože..." odmlčím se a skutečně mě nenapadá vhodná odpověď. "Prostě se mu nechtělo....?" zakončím dost neurčitě. Ta její strašně nepodstatná věc, mě málem položí ze židle. Chvíli uvažuju co budu dělat, ale pak jí lehce zvednu v náručí a přesednu si. Vypadá to jako manévr, abych seděl rovně a viděl ke katedře, kam kráčí jeden... ze dvou učitelů? Co mi sakra uniklo? Těknu mezi nimi zmateně pohledem. Nevadí. Soustředím se na toho, který kráčí ke katedře a rozhodně se snažím nemyslet na tu sexy dívku na mém klíně. |
| |||
13 bojim bojim Sigi sa konečne nejako spamätá a bez obzretia sa podopieraný konským zadkom začne odpratávať do lavice. A ja si idem odsrať trest aj zaňho. Ani sa len nepokúsil povedať, že to bol celé jeho nápad. No jasné, pokrytecká padavka. A to sa tvári ak najväčší samaritán. Všetci sú rovnakí. Vystriem sa. Musím uznať, že ma to naštvalo, len som nevedela, či sa viac hnevám na neho alebo na seba. Rovno pred mojimi očami sa Sven rozdvojí. Nadvihnem obočie. Jeden ma chytí za ruky, druhý za nohy a roztrhnú ma? Namiesto toho každý zamieri inde a ten čo ide pred oči celej triedy ma volá za sebou. Zatnem sánku. Popiči. A to to vyzeralo na celkom fajn začiatok dňa. Na moment seriózne premýšľam, že by som sa proste otočila a vypochodovala z miestnosti, alebo sa kompletne premenila keby sa mi to podarí a jednoducho prešla cez stenu von, ale zbytočne by som to naťahovala. A nejaká masochistická časť mňa bola celkom úprimne zvedavá, čo mi chce spraviť. Myknem teda plecom a rozídem sa za ním keď je kdesi v polke miestnosti. |
| |||
13 Sven Mučírnu u dveří sleduji s opřenou hlavou o pravou ruku. No, tak to vidíš kamaráde. To máš za to, že jsi mi minule nepomohl. Karma jedna nemilosrdná. Překvapeně se narovnám, když uvidím další verzi Svena. No jo, na toho jsem skoro zapomněl. To aby karma pak... Škrábu se na bradě. Až se egoistická verze Svena vzdálí, nenápadně se přikradu k tomu druhému. "Heeeej, panprofesór. Jak je? Když jsem vás naposled viděl, tak nějak jste se plácal na zemi." Párkrát se potichu přátelsky zasměju na pokus o prolomení ledů a zlepšení atmosféry. Co to sakra plácám. "Jen jsem se tak nějak chtěl omluvit. Mě nebyla situace jasná a vůbec, bylo to celé nedorozumnění." Otočím se a sunu se pomalu zpět na své místo. Ještě jednou se jeho směrem otočím. "Všechno dobré, ne? Celé to bylo taková skoro vtipná situace." Nejsem si jistý, co prožil po jeho odchodu z učebny, ale asi si to nechci ani představovat. |
| |||
13 Sven Co chvíli se napůl otočím a jedním okem sleduji situaci u dveří. Zajímavé. Ze saka vytáhnu jeden z školních papírů a na volnou stránku si začnu zapisovat. Na výkřiky se otočím celým tělem a sleduji mučení červeného chlapíka. Když kolem mě jedna z verzí profesora projde, oslovím ho. "Promiňte, mohu mít dotaz?" Schovám papír, na který jsem si zapisoval různé nedůležité poznámky. "Zde nemají učitelé jistou zodpovědnost za studenty?" Na okamžik se otočím na červeňáka. "Jen mě trochu překvapilo, že jste tak rychle zamítl nutnost lékařské péče." Z mého tónu jde spíš slyšet opravdová zvědavost, né opovrhování nebo pochybnost o jeho schopnostech. Přecejen si stále nejsem jist, jestli zde k studentovi není synonymum vězeň. |
| |||
13 Vygómu, že sem pomohl seč mně síly stačily. Démonisko huláká, jak kdeby mu někdo strčil rozžhavené karabáč do gébišu. Padavka. Takhle se chová kábr. A to mňam ho belo chvilu i líto. Hycuje, že bych na něm mohl železo kuť. Kořínek se rozvíjí. Fata Morgana, z teho hicu? Podrbu se ve vósiskách a něco z nich vyšťarám. Pozoruji a pak to strčím do morrdy. Zbytek oběda. Gepnu do zadní lavice(D14,15,16). Dokolíbal bych se přednějc,ale by přez mňam moc neviděli. Čekuju co dá bude robiť. |
| |||
13 Hlavně Yqi Tak a teď jsem totálně v řiti. Dokonce už i vidím dvakrát. U ucha se mi ozve povědomý hlas, ale ruka mi způsobuje hotová muka. Radši zavřu oči a trochu zakloním hlavu. Sednout si do lavice, žádná ošetřovna. Pokusím se pohnout rukou, ale nějak to nejde. Jen to příšerně zabolí. Pak mi přetížený mozek naservíruje konečně jednu trochu uklidňující informaci. Ten hlas, co na mě mluvil přeci znám. „Yqi?“ Zeptám se tiše. Pak si konečně uvědomím, co moje tělo dělá a zuby nehty se snažím snížit svoji teplotu na něco přijatelnějšího. Moc rychle to nejde, ale přeci jen o něco se mi to podaří. V očích mi zahoří, jak se přetahuju se svojí podstatou o kontrolu. V ruce se mi objeví plameny, ale nikam je nenechávám přeskočit. Když se mi konečně podaří snížit teplotu kůže na padesát stupňů, konečně se pomalu postavím na vlastní nohy. „Asi, asi bychom si fakt měli... sednout.“ Zamumlám tiše a na čele se mi zaperlí kapička potu. |
| |||
13 Venge, Carlos Pohodím hlavou, když se mě ten upírek zeptá, jestli mi něco není. „Jen přemýšlím. I já umím přemýšlet.“ Ušklíbnu se na něj, vypláznu jazýček a v tu chvíli vypadám pro něj naprosto neodolatelně. „Ale jo, jsem v pořádku, zjevně.“ Uchichtnu se a pak si pečlivě zapamatuju informace, které profesor právě vykládá jen tak do třídy. Jsem zvědá, kterej idiot z upírů nebude dávat pozor. Zvlášť po té minulé hodině. „Asi nechtějí další čumili ve třídě.“ Kolem zápěstí se mi obtočí pramínek vody jako blyštivý šperk. „On jo.“ Prohodím jen ne zrovna vysvětlujícně na téma ne každému sedne každý. „Se obávám, že v tom případě ani obrana. A trochu se asi budu bát procházet kolem jeho kabinetu.“ Znovu se trochu zamyslím, ale to už předvede profesor kousek s rozdvojením. Tak sem se nespletla. Tohle bude průser. Pro nás všechny. |
| |||
13 Carlos, Shrey, Démon, Yqi a zbytek přítomné třídy S otázkou se ozve klučina opodál. Zjevně upír a zjevně nebyl na minulé hodině. Tam chybělo sice více z nich, ale jen jeden více méně neomluveně. Tedy tak na půl. Nováček, ale taky se mohl ukázat a konci hodiny, který by jistě stihnul, když tady je mezi prvními. „Pokud v dosahu není žádný klacek, pane Leadere, použijeme cokoli tvrdého, co zvládneme připevnit k poškozené kosti. Pokud jsme třeba na poušti a nikde kolem není nic, co by se dalo použít a klimatické podmínky zrovna nepřejí snadnému přežívání, uděláme si z postiženého chudáka chutný oběd, abychom zvýšili svoje šance na přežití.“ Věnuju mu krapet děsivý úsměv. Sice je jasné, že nejsem upír, ale tak nějak to zní, že sám bych s tím moc problémů pravděpodobně neměl. Rozhodně se nenechávám rušit řevem démona. Když kobyla poznamená, že nikdo není mrtvej, nakloním hlavu na stranu. „To je jistě chválihodné, ale stále chybí vhodný pozdrav když přijdete do třídy a potkáte profesora.“ Nevim, že prostě nechápou, že slušné vychování, tváří v tvář klidně i smrti, je velmi důležitou vizitkou. Nejen jejich, ale i celé komunity, která je měla vychovávat, což jsem momentálně bohužel i já. Každopádně za chvíli začne hodina a já nemám pořádně připraveno. Otočím se od démona, který mě už přestal bavit, ale zároveň stále stojím čelem k němu. Vypadá to, jako bych vystoupil sám ze sebe, takže jedna moje verze stále stojí a kouká na démona, dežto druhá pomalu míří ke katedře. „Na ošetřovnu nepotřebuje, chci aby dával na hodině tentokrát pozor.“ Upozorním Svena, jakoby to snad bylo potřeba. Svaly na čelisti se mi nesouhlasně napnou, ale přikývnu. Zjevně je v ráži a radši oni než já. Sorry, děcka, ale tentokrát vám skutečně moc nepomůžu. Možná jsem nečekal, že se tu teď objevím, ale teď není vhodná doba na to, tvářit se překvapeně. Jeho kývnutí nemusím ani vidět. Nepochybuju o tom, že po malé ukázce si zase nějakou dobu nechá svoje drzosti pro sebe. „A vy půjdete se mnou.“ Kývnu na Shrey. Opět se nenamáhám s tím ji třeba chytat, nebo se ji snažit jinak nutit. Proč taky, že? Když chce zůstat na hodině. Jen stále stejným, klidným krokem mířím do čela třídy. Stejně tak nemám potřebu ani kontrolovat, jak si Sven poradí se skrumáží u dveří. Prohlédnu si démona i kentaurku, která ho drží. Nepřítomně se chytím za bok, jak se mi přesně vybaví její kopyta. „Tak padejte. Rychle si běžte sednout. Nebo chcete školní trest?“ Snažím se zatvářit hrozivě, ale pořád nervózně těkám očima za odcházejícím Svenem. |
doba vygenerování stránky: 1.3723900318146 sekund