| |||
13 Mal, Carlos, chaos vzadu ve třídě Najednou se ozve šoupavý zvuk a ze židle mě skoro smete lavice. Natáhnu chapadlo, abych lavici zadržel a kousek jí odšoupnu, abychom měli nějaký prostor. To že oni se tam snaží povraždit ještě neznamená, že se mě budou dělat lisovanou chobotničku. Zachytím co říká ten maník o lavici vedle. Trochu se vykloním, abych na něj viděl. "V tom případě musíš definovat normální," uchechtnu se. |
| |||
13 vyhasnutý plamienok, jožko, meno-čo-neviem-vysloviť Trieda sa začína zapĺňať čoraz viac a viac, čo mi na nálade zrovna nepridá. Každého príchodzieho len zídem pohľadom od hlavy po päty a zapamätám si jeho energetickú stopu. Počas hodiny si k nim hádam pripíšem aj nejaké informácie o ich schopnostiach. Kútikom oka však pozorujem, ako sa pustí "trpaslík" do napravovania Sigiho ruky. Nech sa snažím ako chcem, nevidím v ňom žiadneho liečiteľa. Dosť pochybujem že mu zrovna pomôže. Ale čo. Nech si s ním robí čo chce. Svenovi je to očividne tiež jedno, keď mu to len tak dovolil. Naozaj bol sadista. Na tvári sa mi objav malý úsmev. Pozerám sa na to dosť chladne a bránim akejkoľvek inej emócii, aby sa ma zmocnila. Aj tak si za to mohol Sigi. Za všetko mohol Sigi. Keď sa ozve zvuk pretrhnutia kože a ďalšie miernejšie krupnutie, ako sa kosti zlomia ešte viac a prerazia na povrch, tvárim sa akože- vedela som že sa to stane. Možno nevedela, ale myslela som si to. Trpaslík mal jeden prst hrubý ako moja ruka. Ako chcel s tým napraviť ručne zlomeninu? Fuj. Zachytím, ako čosi letí Sigimu z úst a elegantne ustúpim, aby som sa tomu vyhla. Síce behnem rovno do cesty pár kvapkám krvi, ale tie sa iba neškodne zošmyknú po mojom povrchu a potom zasyčia pri kontakte s podhlahou. Akurát sa chystám odvrátiť pohľad, keď ma Sigiho moc udrie plnou silou. Bleskurýchle vrátim pohľad k nemu. Ľadová maska sa mi roztopí a zaplavia ma zmiešané pocity. Spadne...začína padať. Omdlel? Sám to chcel...ale musí ho to strašne bolieť. Pozerať sa na vlastné kosti... ale má čo chcel. Teplo...je teplo... Kvôli nemu...nepopáli ma...nemôžem ho nechať spadnúť. Skrivím tvár ako sa s tým snažím bojovať, no aj napriek tomu nadvihnem nohu, akoby som chcela spraviť krok, v očiach mäkký pohľad, pričom vťahujem do seba teplo ktoré okolo seba Sigi šíri. Príliš sa preto ani nedostáva ku zvyšku triedy. Vtom ale začujem kopu zvukov naraz a zrazu sa predo mnou zjaví nejaká konská riť. Akoby ma ten pohyb nejako vytrhol z tranzu, zasyčím, odstúpim naspäť pri Svena a nenávistne pozerám na kobylu aj démona. Do svätého zadku, zase mäkne všetkým mozgy. Presne toto on robí. Rozvaruje hlavy. Myknem hlavou až sa mi rozletia vlasy. Absolútne ma nevzrušuje hmla. Fialová je moja farba. Neunúvam sa obrnenému koňovi odpovedať alebo niečo vysvetľovať sama od seba. Len nech si drží tú červenú kopu pri sebe. |
| |||
Učebna 13 Když na mě učitel kývne, velmi se mi uleví, že jsem to správně pochopil. Nicméně mě překvapí, když to nechá na tom studentovi a ještě... Inu zrovna tomhle studentovi. Ten se dá do výkladu, který mám potíž i jen poslouchat a tak povytáhnu obočí a jsem zvědav co z toho bude. Ovšem tohle je skutečně dílo. Skoro urve ruku zrovna někomu... Kdo má ohnivou krev! Je to sice jen pár kapek, nicméně když jedna elegantně přistane na papíře v mých rukou a ten vzplane, tak ho rychle pustím a uskočím. Fuj. Ještě, že toho nebylo víc. |
| |||
MT01 - 13 Sigi a srocení kolem něj Odklušu o kus stranou a sleduji co se bude dít. Bitka byla taková dost jednostranná a pak náhle přijde konec hodiny. Pokrčím nad tím rameny a spolu s ostatními pomalu opouštím tělocvičnu. Kráčím k učebně, nicméně vchod je dost zacpaný. Stojí tam ten z hodiny, obří hromotluk... Ovšem! To se nedá splést! "SIGI!" vyjeknu a protáhnu se dovnitř, proskočím kolem Jožina, až zadkem kousek odsunu lavici. Ve skoku stačím zaklidit na záda luk a přeměnit se, hruď mi s cvakajícím zvukem zakryje kov jako první a pokračuje dál na krk, ruce a zbytek těla. Zachytím ho o hrudník než dopadne a úzkostlivě ho obejmu. V očích mi šlehne. "Co jste mu to provedli?" řeknu dost obviňujícně a v hlase mi zazní vzdálená neznámá rezonace. Kolem mne a ode mne líně stoupá fialovočerná mlha. |
| |||
13 Vytřeštím oči, když si to přihasí kolohnát a že se chce ujmout rovnání mé ruky. Když profesor odstoupí stranou, málem to se mnou šlehne. Shrey, ta už se na mě ani nekoukne a ten magor se usmívá tak, že se mi to fakt vůbec nelíbí. Jo, sice je to psychopat, ale Tonka je přece celej a vrámci možností zdravej, ne? Tak musí něco umět? Zoufale sleduju, jak mi bere ruku a hrůza mě ochromuje natolik, že bych se nemohl hýbat ani kdybych nakrásně chtěl. Vzápětí jsem rád, že snídani jsem už vyzvracel, protože vzápětí vydávím jen něco málo žaludečních šťáv, které sotva prsknou. Daleko větší sranda je s mojí krví, která dřevo propaluje, cokoli hořlavějšího zapaluje a kameny lehce taví. Ani nevím, proč přestávám cejtit, že bych nějakou ruku měl. Ve chvíli, kdy se chci podívat, zahlédnu z červeného masa trčet běloskvoucí kost. Oči se mi setkají u kořene nosu a zmizí společně kamsi za čelo spolu s mým vědomím. Po zádech se začnu poroučet k zemi a moje tělo si pravděpodobně řeklo, že ubližování už bylo dost. Kůže se mi rychle rozžhaví do nezdravých teplot a všichni kolem můžou cítit, jak jim je mě najednou hrozně líto. Obluzení naštěstí nefunguje natolik, aby se někdo samovolně spálil. |
| |||
Učebna 13 Všichni ve třídě Sedim a sleduji dění kolem sebe. Stále poklepavám prsty do lavice a dlouze si zívnu. Pousmeji se ve chvili kdy se Shrey dostava do problemu kdyz Sigimu zlomi ruku. Konecne se problemy vyhybaji i me. Reknu si s usmevem pro sebe a otocim se ve chvili kdy do tridy vejde dalsi podivne stvoreni, ktere se usadi u okna. Zvedave si jej prohlizim a premyslim nad jeji rasou. Vypada to,ze jedinej kdo je tu trochu normalni sem asi jenom ja. Reknu nahlas, ale spise jen pro sebe. Opru se o operadlo zifdle a v klidu se pohupuji. |
| |||
13 Sarah "Nemusí," odvětím dost neurčitě. Sklopil jsem k ní pohled, což jsem skutečně neměl dělat. Polknu a zase se raději podívám přes třídu, kdo tu přibývá a co to děje u té skupinky u dveří. Měl bych si u téhle slečny začít zvykat, že fyzický kontakt jí není cizí a rozhodně ráda provokuje. Uuuuh. Kam jsem se to zase zapletl. |
| |||
MT01 - Učebna 13 Stojím tam a sleduji je, jak se předvádějí. Nemluvím, nevšímám si zbytku. Proč bych taky měla. Nicméně najednou je konec. A že na příště. Jen si odfrknu a otočím se k odchodu. Rychle projdu chodbami a doufám, že učebna bude dost velká... Není. Už jen to mě dost podráždí. Hned za dveřmi je nějaké srocení. Tak srocení nechám být, zatočím do třídy a hledám kam si sednu. Nakonec si vyberu volnou lavici u okna. Irituje mě, že musím zůstávat v téhle titěrné formě. Rozeklaný jazyk ochutná vzduch. A ta ještěrka tu pořád není. Hmmm. |
| |||
Před Ředitelnou Bušíš do dveří a nic se neděje. Vypadá to, že tvůj vztek a naléhavost zrovna neopětuje. Když do dveří kopneš... Ta noha ti na dveřích tak nějak zůstane. Pokud se zkroutíš, abys tam viděla, uvidíš, že jedna kovová ozdoba má pacičky, které tě svírají a pak ze dveří vyteče lepkavá míza. Nad dveřmi se objeví rudý nápis. I DVEŘE ŘEDITELNY JSOU VYBAVENÍ ŠKOLY. To určitě, budou tu chodit a kopat do čeho se jim zachce. A to může být ráda. Ti minule co ničili dveře dopadli hůř. |
| |||
Ředitelna - kabinet Oranil Zběsile buším do dveří a nic. Nikdo neotvírá. Tak si do těch dveří z trucu kopnu a rázným nabroušeným krokem se nésu k Oranilovu kabinetu. Vztekle zabuším. |
doba vygenerování stránky: 1.4130818843842 sekund