| |||
13 zlomený plamienok, ej-do-riti Cítim ako Sigiho energia vyskočí kamsi hore, keď signály z receptorov ruky dorazia do mozgu, načo sa vráti naspäť dole, kde ju trocha utlačí. V momente ako doznieva hnusný zvuk praskajúcich kostí si ale uvedomím, že k energiám vonku sa pridala ďalšia, o čosi výraznejšia, a hlavne... už neboli tak celkom vonku. A ďalší problém? Túto energiu som poznala síce iba z jedálne,a le nikdy nemenila polohu. Vždy bola za učiteľskou časťou stola. Čakám, že Sigi si uvedomí, kto sa objavil, a nejako to vyrieši, keďže koniec koncov som mu práve urobila láskavosť, ale on nie.Občas sa mi zdá, že pozerá kamsi mimo, a pravdepodobne ani nevnímal žiaden obraz alebo zvuk. Viem že ho to musí bolieť ako sviňa ale momentálne sme mali iný problém. Snáď si nemyslel že to viem urobiť bezbolestne. Fajn, koľko toho ten profesor videl? Mohla by som si vymyslieť nejakú výhovorku, ale ak to videl od začiatku tak by to nemalo zmysel. Vstanem zo Sigiho, dosť opatrne na to aby som sa nedotkla jeho zranenej ruky a keď povie že by mal vyraziť na ošetrovňu, namiesto odpovede sa otočím rovno na profesora. Dávam si pozor, aby som si zachovala pokojný výraz, možno trochu previnilý. Nehoda keď sme sa pripravovali na obranu? Nechali sme sa uniesť. Podhodím mu a dúfam, že Sigimu konečne napadne pozrieť sa pri dvere a cez t bolesť tam aj dovidieť. |
| |||
13 chodba Bud, Sven Na pozdrav chlápka v bílém saku se k němu otočím. Už otevírám pusu, ale v to kolem mě projde učitel mé minulé hodiny. Zklapnu. Zase on. Nepozdravím, ale kývnu. Konec konců, z něj až takový neklid nemám. Spíš mě zarazila ona. Cítit bolest a být zraněn je jedna věc, ale muset se koukat na vlastní bezmocné tělo je o něco horší. Na křupnutí jdoucí z učebny se ohlédnu ke dveřím. Hodina už začala? Zřejmě to bude v podobném duchu jako ta minulá. Rozejdu se ke dveřím. Učí se tu i něco jiného než násilí? Ve dveřích se zastavím, když mi dojde, že učitel momentálně blokuje vchod. |
| |||
13 Shrey Pokrčím rameny. "Možná." Moc nevnímám, co vlastně říká, jen očima těkám po třídě, jestli někde není. Mezitím mi chytí ruku. Asi by mě trochu rozhodilo, kdybych byl schopnej o tom přemýšlet, že neprotestovala poněkud víc, nesnažila se mi to rozmluvit nebo vymyslet jinej plán. Nicméně ani to netrvá dlouho a vyjeknu bolestí. Před očima se mi udělají mžitky a chvilku balancuju na hraně mezi vědomím a bezvědomím. Poněkud jsem zapomněl, jak hnusně to bolí. A taky na tu touhu okamžitě tu bolest ukončit. Naštěstí jsem věděl, že regeneraci nesmím povolit, vzhledem ke stavu ruky. Ještě ji chci někdy používat a pokud by srostla takhle, tak bych si ji užil tak maximálně jako křivej pohrabáč. Pracně zaostřím na Shrey a nepatrně kývnu. Bojím se pomalu i dýchat, jak ruka pulzuje bolestí, a nějak se neodvažuju podívat, jestli náhodou kost neprorazila kůži (neprorazila). "Asi... asi bych měl vyrazit na ošetřovnu." Vyheknu namáhavě, jak se mi zatínají svaly na čelistech, abych bolestivě neskučel. Tak nějak čekám, jestli ze mě Shrey sleze. Dle jejího nadšeného vyptávání ale neusuzuju, že by mě chtěla doprovázet. Ale i ležet omdlelej někde na chodbě by bylo mnohem příjemnější než být s ním na hodině. |
| |||
Chodba před 13 Sven Quison, Tonka Školní řád založím, když ze dveří učebny vyrazí mladík jako by tam hořelo. Stojí a pozoruje mě. Co je na mě tak zajímavého? "Zdravím." Prohodím jeho směrem zrovna, když se otáčí a odchází pryč. Nezdál se být v nejlepší náladě, tak snad jsem si teď nevysloužil výprask. Projde kolem nás další osoba. "Dobrý den." K pozdravu i kývnu. Když se dveře otevírají, zarazí mě známý zvuk lomu. Buď někdo přeráží vejpůl dřevěné školní pomůcky, nebo... Sleduji stojící postavu ve dveřích a čekám, co se bude dít. |
| |||
13 Sven Moje panička má velkou radost, možná ještě větší než já. Asi jsem jí křivdil, když jsem si myslel, že mě za trest nechala té zlé babě. Možná to bylo za trest, ale já už se svatosvatě poučil, žádné skákání do bazénu. Když uslyším křupnutí kostí, vyděsím se. Ona je tady. Přišla mě zase potrestat. Rozklepu se a vyskočil z bezpečí Akashčiného náručí . Klepajíc, kníkajíc se rozutíkam ke dveřím ve kterých mi překáží nějaký pán. Chytnu se jeho nohy a snažím se přes něj přelézt. |
| |||
Kabinet - učebna 13 Džentlmeni před učebnou, žáci ve třídě Zamrkal jsem na papíry před sebou a usmál jsem se. Dobře, ještě mám sice dost času, ale mohl bych si protáhnout nohy a připravit si třídu. Nikam nespěchám, ale to neznamená, že brzy nevidím dva studenty, jak se toulají po chodbě. Tlumeně si odkašlu, abych na sebe upoutal pozornost. "Dobrý den, pánové." V jednom z nich poznám školní pomůcku z minulé hodiny, druhého neznám. Ještě mají ale dost času do začátku hodiny, tak jim to ani nepřipomínám. Zvuk otevíraných dveří se ztratí v nezaměnitelném křupnutí kostí. Překvapeně povytáhnu obočí a zůstanu zvědavě stát ve dveřích, aniž bych na sebe upoutával pozornost. Sem docela zvědavý co z toho bude. |
| |||
13 ohníček s nebezpečnou žiadosťou Svojim vyhlásením ma zaskočíš natoľko, až zostanem na teba iba nemo čučať. Hovorí to vážne? Nemenil by ma? V hlave sa mi premietnu všetky momenty, keď som ho rozhnevala. Občas takmer doslova rozpálila dobiela. Keď som mu roztrieskala hlavu o zem, alebo doňho neustále rýpala že je slaboch. A on by ma nechal takúto? Si väčší masochista ako som si pôvodne myslela. Zamrmlem, skoro nezrozumiteľne a odvrátim pohľad. To som ani nevedela, akú mám pravdu, keď som to vyriekla. Toto je seriózny panický záchvat. So široko otvorenými očami sledujem, ako vyvádza. Síce už dýcha, ale správa sa ako zmyslov zbavený. A potom na mňa vybľakne tú požiadavku. Čože? Čakala som všeličo, ale aby chcel toto? Ako veľmi sa musí báť toho profesora že radšej si nechá polámať kosti? Profesor samotný ma začína zaujímať viac a viac. Pod rukou, ktorú som zabudla dať z hrude preč, cítim jeho splašené srdce. Sigi do pekla upokoj sa... Zahrmím, ale nemá to žiaden účinok. Naďalej drmolí a o zlomených kostiach. A potom ma chmatne a prudko so mnou zatrasie, až mi cvaknú zuby o seba. Okej. Nemohol si vybrať lepšiu osobu. Keď to tak veľmi chce tak do čerta, nech to má. Schmatnem mu ruku pri zápästí a pri lakti. Ako na ňom sedím, jednou nohou sa poriadne zapriem do zeme. V nasledujúcom okamihu vykopnem koleno druhej nohy nahor a držiac Sigiho predlaktie ho švihom vediem proti nohe. Koleno sa zrazí s predlaktím kdesi v strede, ruka sa škaredo ohne a potom je možné na celú triedu počuť hlasný, nepríjemný praskot dvoch kostí. Spokojný? Zvýšim hlas. |
| |||
13 Shrey Musím se skrytě ušklíbnout, když ji tak pěkně zmatu. "Máš recht, kočko." Otřu si o ni tvář. Je mi jasné, že další věta má být spíš provokace než co jiného, ale já se nad tím skutečně zamyslím. "Hmm, ne... řekl bych, že ne. Kdybych o něco takového stál, zvládnul bych to, ale to bys nebyla ty... fakt bych měl v tu chvíli strach." Mluvím spíš žertovným hlasem, ale myslím to docela vážně. Nerad měním chování lidí. A skutečně by mě mrzelo, kdyby Shrey udělal někdo něco takového, co by ji mohlo tolik změnit. Vydechnu až teprve, když se mnou zatřese. Ve stejnou chvíli si taky plně uvědomím její přítomnost a hlavně sílu. "Rychle, zlom mi ruku!" Nevypadá to, že bych snad poslouchal její slova. Nebo jsem je minimálně nevnímal. "Nebo nohu, cokoli! Rychle!" Vypadám skutečně zoufale. Pokud váhá, prudce s ní zatřesu. "No tak! Může se tu objevit každou chvíli!" Paranoidně se rozhlédnu. Před chvílí sem nedýchal vůbec, ale teď v panice dýchám rychleji než králík po sexu. "Musím odsud pryč! Tohle znovu nepřežiju!" |
| |||
13 vyhasnutý ohníček :( Vyvalí na mňa toľko slov, až skrčím nos v snahe vymotať sa v nich. Nakoniec to ale vyriešim elegantne. Presne tak, nemôžeš ma odhadnúť. Zareagujem iba na koniec a spokojne prikývnem, takže ťa pošteglia na krku a ramene vlasy. Nebol to ale tak veľký pohyb, aby nejako zhodil tvoju hlavu, ktorá sa opiera o moju. Ďalšími slovami mi priam nahráš na ďalšie tiché rýpnutie. Nalejme si čistého vína, nebol by si z toho zrovna zdrtený keby ma niekto zmení na nezištnú kvetinku. Do hlasu sa mi vkradne trocha pohŕdania, akoby ma predstava niečoho takého priečila a zvraštím čelo. To sa ale v okamihu narovná, keď zacítim prúd teplého vzduchu. Na chvíľu sa mi zjaví na tvári úsmev. Cha, prinútila som ho uznať si to! Poteším sa malému víťazstvu. Toto sa naozaj dobre počúva. Pod rukou cítim ako sa ti dvihne hrudník. Čakám, že padne aj naspäť, ale akoby si nádych zadržal a zasekol sa. A nielen to. Zima! Citeľne ma zatrasie od chladu, ktorý sa mi obtrie o pokožku, takmer na tebe až nadskočím. Okamžite prestanem prepúšťať vonkajšiu klímu cez štít a rýchlo udržiavam teplo. Zdvihnem hlavu, keď z nej zmizne tiaha tvojej a pozriem sa zamračene na teba. Okamžite si všimnem zmenu farby. To mu tak veľmi vadí krv? Nebojí sa krvi, nie? A už len odkedy som tu ja tak som počula o viacerých úmrtiach, a Sigi je tu ešte dlhšie. Tak čo ho tak vykoľajilo? Ten učiteľ asi nebude mať konvenčné metódy, ale predsa. Pozorujem tvoj spanikárený výraz v tvári. Chytím ťa za rameno a nie práve najcitlivejšie s tebou zatrasiem. Hej, daj sa dokopy. Nás chcela na hodine zožrať obrovská mäsožravá rastlina a nakoniec z toho nič nebolo. Ak sa máme my zákaz zabíjať, profesori ho majú na dva krát. Trocha neviem uchopiť, prečo ti je z toho tak zle. Predsa len patrím medzi osoby, ktoré si medzi predmety zapísali mučenie. |
| |||
13 Shrey Nakloním hlavu. „Tak to je fakt. A rozhodně mnohem větší překvapení, než by bylo nepřekvapení, kdybys zmínila tu věc, co jsi pochopitelně zmínit nechtěla, takže jsem vlastně úplně vedle, když si myslím, že tě zvládnu odhadnout, že?“ Zazubím se na ni. Když dodá tu další větu, lehce pokrčím rameny. „To je dobře, jinak bych se musel bát, že ti někdo něco udělal.“ Dobromyslně jí fouknu na nos trochu tepla. Přeci jen, přítomnost, a to ještě dobrovolná, někoho jiného je pro mě velmi povzbuzující. Další urážka a Shrey dál klidně sedí? Skutečně mi to začíná dělat malinko vrásky. Pak se ale otočí na mě a já se ušklíbnu. Že by mi chtěla jenom dokázat, že nemám pravdu a není úplně průhledná? No zatím se jí to celkem daří. „Máš pravdu, moje nejhlubší omluva, jsi naprosto nečitelná a skutečně netuším, co od tebe ještě čekat.“ Uculím se na ni a ostentativně se zhluboka nadechnu. Asi dobře, že jsem se pořádně nadechnul, protože vzápětí dýchat skutečně přestanu. To když se kousek od nás ozve hlas z hodiny. To nemůže myslet vážně. Okamžitě zblednu do ošklivě růžového odstínu a oheň se schová kdesy hluboko uvnitř. „To nemyslíš vážně, že ne?“ Zachraptím potichu a rychle kouknu ke dveřím. Určitě bych se ještě zvládnul ztratit, ale chtělo by to nějakou výmluvu. Alespoň zlomenou ruku, aby se musel vypařit na ošetřovnu. Otřes mozku, cokoli! „Ten magor málem zabil jednoho spolužáka a my se ho měli snažit zachránit. Všude byla krev. Spousta krve. Moc, moc, moc krve.“ Znovu se mi zvedne žaludek, ale zatím jeho obsah udržím na místě. |
doba vygenerování stránky: 1.5138430595398 sekund