| |||
Dlačí dívčí pokoj I - ředitelna Její kecy jen odmávnu a nabroušené si to šlapu do ředitelny. Zalepu. Co zalepu, Bušín do dveří jak kdyby hořelo. |
| |||
13 Shrey Ani si nevšimnu, že má připomínky k upírce, ale když mi přistane na klíně, dovolí mi to odtrhnout zrak od ní a přesunout překvapený pohled na Shrey. Čekal jsem, že maximálně zůstane stát kousek ode mě, ale místo toho se proměnila a přitulila? „Shrey? Kdopak tě bouchnul do hlavy?“ Snažím se o lehký tón, ale z toho, jak ji hned obejmu je zjevné, že mi hodně pomohla. Zhluboka vydechnu a oči mi pomalu pohasnou. Vzpomenu si, jak má ráda teplo a o něco zvýším teplotu svojí kůže. „A nechci nic slyšet o možnostech postupného jídla. Kdybys byla na minulé hodině, tak bys to chápala. Ten chlap je normální psychopat.“ Radši předejdu jejímu napomínání, kterým jsme si už prošli. Navíc teď to není tak zlý. Jsem spíš v šoku, než že bych měl skutečný hlad. Tak letmo si uvědomím, že kolega z minulé hodiny vyšel ven, asi se nadýchat vzduchu. Ne, že bych se mu moc divil. Opřu si tvář opatrně o její hlavu. „Seš trochu podezřelá, víš to?“ Brouknu jí do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel. |
| |||
13 Sigi Podarí sa mi postaviť sa bez problémov a ako sa chystám urobiť krok a prípadne sa ísť vyleňošiť na lavicu, zastavia ma silné ruky. Huh? Je na mne takmer hmatateľné prekvapenie pri tvojich slovách. Nielen to, že poprosíš a ich obsah, ale aj to, ako ich povieš. Oproti tónu doteraz obrat o 180 stupňov. Prečo mám pocit že o to žiada priam zúfalo? Je to až také zlé? Vedela som že je na hrane keď som doňho rýpala, ale myslela som že je to pod kontrolou. Niečo v jeho hlase ma nabádalo, aby som to spravila, ale jasne rozoznám, že mám ešte svoju vôľu a v hlave žiadnu vatu. Pred chvíľou som spomínala že jeho povaha mu nedovolí byť príliš zlým a tu som to mala v priamom prenose. Celé to vrčanie a vyhrážanie, to bol len štekajúci pes. Síce vie hrýzť, ale nerobí to rád. V každom prípade teraz vyzerá naozaj bezradne. Sledujem jeho pohľad a zbadám vrtiacu riť upírky. Docvakne mi, o čo ide. No jasné. Môžem mu ja dohovárať sto krát že by to nemal potláčať a cucať po častiach. Potom ho vykoľají každá maličkosť. Ešte sekundu akoby váham a nasledujúce chvíle akoby som sa vrátila k svojmu predsavzatiu spred pár minút reagovať tak, ako by to odo mňa Sigi nečakal. Možno preto, že som od diania v jedálni mala skvelú náladu? Kto vie. Kriste ženská, aspoň sa tvár že máš ešte nejakú dôstojnosť. Šteknem po upírke nie zrovna príjemným tónom. Zaleje ma fialové svetlo, a aj keď chvíľu to zrovna jej môže vyzerať ako útok, iba sa zmením do kompatibilnejšej ľudskej polohy. Hneď nato si zľahka sadnem Sigimu znova na stehná a dokonca si ešte aj uvoľnene položím hlavu na jeho rameno s tvárou natočenou k jeho krku. |
| |||
13 Shrey To znělo skoro jako lichotka. Jen trochu stočím oči na jeji ruku. Vím, že je to asi nefér, ale stále jí moc nevěřím. Povytáhnu obočí. „Že bys mluvila o tom samém co já? Tomu se snad ani nedá věřit.“ Trochu se ušklíbnu a protáhnu si krk, když tlak zmizí. Už to vypadá, že vstane a ušetří nám oboum spoustu problémů, když se kolem nováčka strhne další akce. Chudák. Chvilku mám chuť to celé okamžitě ukončit, ale situace se nakonec nějak uklidní i sama. Což ale sotva vnímám díky nové upírce. Shrey se mi chichotá do ucha a mě v podstatě zbělají klouby, jak stisknu lavici. Na její poznámku souhlasně zamručím, ale na rozdíl od upíra, mě se oči odvrátit nepodaří. Velmi bolestně si uvědomím, že se Shrey znovu přesunula a upírka začne odcházet. Hlasitě polknu, jak při tom kroutí zadkem. „Shrey?“ Promluvím potichu a snažím se, aby můj hlas nenabíral moc z mé moci, i když i tak je velmi příjemný. „Prosím, zůstaň chvíli.“ Bylo toho na mě v poslední hodině prostě trochu moc. Spousta krve, láskující deka, Shrey, nová upírka, která by měla chodit zahalená až k očím. Pokusím se Shrey obejmout kolem pasu, ale vzhledem k tomu, jak je vysoká, mám šanci tak maximálně na stehna, vzhledem k tomu že sedím, ale nijak se ji nesnažím ovlivnit. Buďto mě nechá nebo ne. |
| |||
13 Sigi, okrajovo dianie okolo Carlosa Ale kde, ja ťa vôbec nepodceňujem. Práve naopak, myslím si, že máš toho v sebe omnoho viac ako ti tá tvoja pacifistická dušička dovolí ukázať. Hovorím sladko, takmer až milo a ku koncu ho dokonca zľahka poťapkám po hrudi, len pazúry ho trošku poškrabkajú. Ono to vrčí. Žeby sa ten démon v ňom začal drať naozaj von? Možno pôsobím vyrovnane a uvoľnene, ako sa tam po ňom váľam, ale popravde som už čakala, že použije svoju moc. To bol vlastne ten dôvod, prečo som musela rozmýšľať vôbec nad tým, ako by som ho odrovnala. Na moje prekvapenie ale zatiaľ nič nepoužíva, aj keď už znie zjavne podráždene. Vidíš, presne o tomto hovorím. Nenechám sa vykoľajiť, keď príde od neho varovanie. Ale ak neplánuje použiť svoju moc, mám vhodnú šancu z neho zliezť bez ujmy na povesti, ktorú som si vytvorila u pijavice. Možno sa mi podarí sa z toho elegantne vyvliecť. Dneska je Sigi nejaký bez nálady. Položím preto znova nohy na zem, čím ho sčasti odľahčím, a prestanem mu tlačiť hlavu na Carlosa. Chystám sa z neho zliezť, no aj ja si všimnem pohyb a s podobne nadvihnutým obočím pozorujem rohatca. Upírie zmysli ale zafungujú a v nasledujúcom dianí úplne zabudnem, čo som chcela robiť. Jednou rukou sa síce už držím stola, druhou Sigiho ramena, ako som chcela vstať, a nohy mám pevne na zemi, ale fascinovane počúvam, ako si odpinkávajú odpovede. Začnem sa chichotať, tak potichu, že ma môže počuť snáď len ohník tesne vedľa mňa. On to normálne celé obrátil proti nováčikovi. Panebože, a on mu to žerie. Veď sú to všetko také nehorázne kecy. Očarená vývojom situácie sa škerím ako slniečko na hnoji, pričom aj zabudnem čo sa doteraz dialo. Toto je sranda. Pridá sa aj druhá upírka. Keď naňho vyvalí prsia, skočí jej na to ako rybka na udicu. Lacné, ale funguje to. Zamrmlem s ďalším chechtom. Rohatcov úsmev oplatím, aj keď si v hlave spravím malú poznámku o jeho schopnostiach, len pre informáciu. Predstavenie sa ale začne chýliť ku koncu, a ja zbadám svoju šancu ako sa dostať z potencionálne nebezpečného miesta, a tak sa vyhupnem na nohy. Síce som nepochopila prečo ste si všetci vykali, ale celkom ste ma pobavili. Uškrniem sa. |
| |||
13 -> Chodba Bud Hill Unaveně se svezu po židli až skoro na záda. Tady čas plyne tak hrozně pomalu. V to se začne učebna opravdu plnit. Krása střídá nádheru a dovnitř se nám dostávají opravdu exemplární kusy. A co je tohle za druh živočicha? Sleduji chodící deku, která vydává podivné zvuky. Snažím se odvrátit zrak, ale něco mě stále nutí se jedním okem dívat, jestli se deka nerozhodne udělat něco nečekaného. Vysoká žena s křídly a ocasem, ve kterém si chová žijící bytost mě taky docela zaujala, ale není to nejpodivnější věc dneška. Začíná tu ovšem být už pěkné hlučno. Otřesen a unaven z poslední hodiny se rozhodnu vyrazit na chodbu. Ve spěchu téměř narazím na chlápka, co vypadá nadměrně zaujatý nějakým papírem. ... že by člověk? Chvíli ho nedůvěřivě pozoruji, ale nakonec se odvrátím a pochoduji opačným směrem. Prej trénovat opatrné zacházení s lidmi. Možná bych měl trénovat praxi. |
| |||
13 Jigme, Carlos „Byla by trochu nuda, kdyby po zemi nepobíhal nikdo jiný než upíři a lidi, ne?“ Pokrčím rameny. Pak se začnou předvádět a oba mluví jako největší samarytáni, knihy a bůhví, co ještě. „Tak jo, vy matky Terezy.“ Odfouknu si. Jigme zamíří zpět k lavici, takže to beru jako znamení, že legrace pro tuto chvíli asi skončila. Projdu kolem Carlose, ještě jednou mu zacuchám vlasy a za vyzívavého vrtění zadečkem si to zamířím zpět do lavice také. Škoda, jeden už se pomalu začínal bavit. Rozhodně z toho ale mám jeden zajímavý poznatek. Máme tu vegetariána. Pravděpodobně. Neznám nikoho, kdo by se živil na lidech a nikdy nikoho nezabil. |
| |||
Jídelna -> 13 -> Chodba Miko Na její slova kývám a snažím se vypadat zamyšleně. "Magor, dobrá." Takový popis psychologa moc klidu na duši nepřidá, ale co naplat. "Je dobré vědět, že je na koho se obrátit, kdyby přišlo na nejhorší." Sarkasticky se krátce usměji. Dopiju čaj a zvedám se ze židle. "Děkuji za společnost a informace. Stále mě to tady děsí, ale aspoň mám o něco lepší představu, co mohu očekávat." Z kapsy vytáhnu štos školních papírů a snažím se najít rozvrh. Obrana proti černé magii. Zajímavé. Papíry si dám do kapsy a vyrazím na cestu. "Zatím." Kývnu na rozloučenou. Nakonec relativně bez problémů najdu učebnu. Dám ruku na kliku, ale při poslechu hluku jdoucího z vnitřku znejistím. Jestli tohle je společná hodina... to bude nejspíš solidní nátřesk všemožných a nemožných tvorů. Otevřu dveře, udělám dva kroky dovnitř. V tu chvíli ale pocítím teplotní změnu. Zastavím se a udělám zase rychle dva kroky zpět na chodbu. Dveře za sebou zavřu. Není kam spěchat, mám ještě čas. Procházím se po chodbě a z dlouhé chvíle si opět pročítám školní řád. |
| |||
Učebna 13 Carlos, Sarah "Většinou u nás v zemi vládne alespoň základní slušnost," povzdychnu si. Je mi jasné jak tohle skončí, když si teď hodlá hrát na samaritánku. "No to tedy děkuju..." nakrčím čelo, když to bere jen tak, jakoby nic. Beru si to vzhledem ke svému původu poněkud osobně. "To jsem tím nemyslel. Chtěl jsem tím říct, že ať vypadám jak vypadám, náraz do zdi by mě bolel naprosto stejně, jako kohokoliv mého druhu," přejdu o krok blíž, "lidského druhu." "Právě jste to skoro udělal. Jen tak. Bez rozmyslu," procedím skrz zuby. "Ještě chvíli tu tak blbněte a o ty končetiny přijdete..." odfrknu si a odvrátím od nich tvář. Ale vychladl jsem, skoro jsem zapomněl, kvůli komu jsem sem šel v první řadě. "Dobrá, když se přimlouvá..." mávnu rukou a obejdu lavici. Ruku nespouštím k pasu, protože inkoust od něj se mi vtahuje do dlaně. Netrvá to dlouho a je volný. Pokud mě nikdo nezastaví, dojdu zpět na své místo... |
doba vygenerování stránky: 1.6678988933563 sekund