| |||
13 Všichni kdo dávají pozor Divnejch týpků kolem si moc nevšímám – ještě nevím, že je to na téhle škole divný. Vypadalo to, že chce říct, že nějaká hodina začala, což je možné, ale deka ho zarazila stejně jako mně, takže to tu nebude nejobvyklejším jevem. Což také potvrdí dalšíma slovama. Tiše kývnu a vyrazím za těma dvěma. Cestou se dám trochu do kupy a do dveří učebny už vcházím se zářivým úsměvem a velmi vyzívavým výstřihem. Můj průvodce si vybral lavici a tak si sednu přímo k němu, aby mi mohl dál radit. „Tak a co teď?“ Kouknu na něj zvědavě. Jsem docela ráda, že už se zbavil toho inkoustu. Kdokoli, kdo se po mě podívá, schytá zamávání a zářivý úsměv. |
| |||
Chodba 3. patro - učebna 13 Sarah, hopsající peace deka a zbytek v učebně Než stačíme kamkoliv postoupit, projde kolem nás chlapec, co vypadá, že každou chvíli někoho pozvrací. Následuje další kluk, který vypadá jak kdyby si vůbec nevšiml že jsme tam. Završil to Sigi, který taky nevypadal zrovna zdravě. Jsem možná rád, že pod tím inkoustem nejsem ani poznat. Ještě jsem nezapomněl naší malou intimní chvilku na Vyhlídce. "Asi ta hodina už..." Zarazí mě divné zvuky. Vycházející z deky. Stočím k ní pohled a povytáhnu obočí, což jen způsobí, že mi inkoust nateče do oka. Jak se ho snažím dostat pryč, vykoukne z deky obličej, zahlásí peace a... odhopsá... Prostě... Odhopsá... Chvíli za ní prostě jen zírám, než se proberu. Chci si projet vlasy, ale pořád jsem celý od inkoustu. Roztáhnu ruce a soustředím se. Veškerý inkoust ze mě konečně zmízí (92% yes!). Protáhnu si křídla a složím je k tělu. Ruce založím v bok. "Hodně ulítlé. Ale myslím, že bychom jí měli sledovat. Asi začne další hodina..." Ani nečekám na odpověď a rázným krokem se vydám dolů, kam míří všichni. Když dojdeme do učebny, kterou si pamatuji z rozvrhu, zaberu poslední poslední lavici. Už je tu i deka a zelení studenti z chodby. Uuum. |
| |||
Jídelna duch, Shrey Stejně pomalu jak padá časopis, tak se pohybují moje zorničky. Jak dramatické, to jsem zvědavá co tam tak je. Bankrot!? Tentokrát mi došla slova, netečně stojím a koukám na obálku. Po notné chvíli zamrkám a jídelnou se rozezní můj rozkošný zvonivý smích. "Víte co to znamená, že v tomhle prašivým blázinci už nemusím strávit ani minutu. Jo. Prostě jo. Ano, dobrotivý bože ano" Můj proslov doplňují vítězná gesta ( sepnuté dlaně nad hlavou, lkmitx okty kolena pasu...) "Jdu balit." Jsem tak rozradostněná, že nejblížšího tvora poplácání po hlavě. Skoro. Když vidím ty hady, tak se na ně stitivě podívám a nechám si přejít chuť. A pak se mrknu na tu otřesnou fialovou kostnatici. "Jak já tě nesnáším. Podkategorie tě mimo tuhle školu, tak se tvoje hlava vyjímá jako trofej v mém domečku." A ukážu na ní prostředníček a paroháče. Rozbehnu se i s časopisem k pokoji, dřív než se přestane věnovat nováčkovi. |
| |||
Chodba 3. patro Jigme, Deka „No to je dobře, nerada bych tu nahá, uprostřed dne naháněla deku.“ Nevinně se uculím, jak se ho stále snažím donutit se začervenat, i když je stále celý od inkoustu. Pak ale velmi nespokojeně mlasknu, když lev zmizí. „Nic? Jako vážně? Jen tak?“ Tohle je fakt trochu nefér. Dřív než stihnu odpovědět, všimnu si zvuků zpod deky. Otočím se na Jigmeho s naprosto nechápavým výrazem ve tváři, rty lehce pootovřené jako bych chtěla říct: „What??“ Pak se deka někam rozcupitá a já ji jen nevěřícným pohledem sleduju. „Tak tohle je hodně ulítlé.“ Zkonstatuji nakonec. |
| |||
Chodba 3. patra - 13 Moje metoda jak se zdá zabrala a řev utichnul. Poposunu deku, tak abych jedním okem vykoukla ven. Lev nikde. Ha, tak takhle to tady funguje? "Mír a lásku." povím těm dvěma, když je hopkajíc míjíme, zachumlaní v délce. Dohopkám jako králíček Azurit až do třídy. Kolem mě musí být cítit lásku na sto honů i když jsem stále zachumlaná. Mimo toho, že slyšíte vrnící, mlaskající a mazlící zvuky, jsem prostě obyčejná peřina schumlaná v rohu naproti dveřím na zemi. |
| |||
Jídelna hlavně Helen "To vy jste tady vetřelci.." lehce zvolna pokrčím ramínky. "Styl určuje současný Pán domu," dodám navrch. "Jak chceš, tvé přání je mi rozkazem..." přede mnou se pomalu zhmotní časopis, nejnovější výtisk Forbes. Pomalu se otáčí, svítí a klesá. "Myslím, že bys měla spěchat na hodinu, i když máš půl hodiny čas." Časopis jí lehce doplachtí k nohám, pokud ho nezachytí ve vzduchu a v ten okamžik já zmizím. Výtisku vévodí titulek "Buffetovi vyhlašují bankrot". |
| |||
Jedáleň --> 13 hlavne Carlos, smutný ohníček, Rarinka, okrajovo Malachi, Helen, Marcos a Tonko Mal len dve možnosti. Dvoch tvorov spochybnil, že existujú, jediných dvoch z toho nekonečného množstva čo tu je, a on mi povie, že som démon. Mám chuť sa tresnúť riadnou silou do čela. Alebo jeho. To fakt absolútne nič necíti a nevníma? Preboha, mal zostať v ľudskom svete na ľudskej škole. Že démon. Ja a démon. Potomkovi draka a elementála povedal démon. Ten skrčok. Hlasno počuť môj nádych aj zaprašťanie energie. Šľahnem pohľadom po Rare a Helen, ale nevyzerá to, že by to malo vypuknúť hneď. Helen dokonca vyzerá na odchod, a čo si tak zrátam koľko som tu už strávila času, za chvíľu budeme musieť ísť na hodinu. Spoločnú hodinu. So Sigim. V hlave mi skrsne myšlienka. Rara si Helen predvarila, zjesť ju môže aj inokedy, nie? Ja idem tohto dutého debila vzdelať. Otočím k nemu hlavu a naschvál na tvári vyformujem kamenný výraz, ktorý hovorí za všetko- mám toho dosť. Nesprávny typ. Poviem nízko posadeným hlasom. Celé moje telo sa zaleje do fialového svetla, a keď zmizne, vyzerám inak. (viz. HP) Vystriem sa do plnej výšky troch a pol metrov a vycerím ostré, zašpicatené zuby. Rozmotám cez šesť metrov dlhý chvost, ktorého články sú každý jeden ostrý ako britva a potrasiem krídlami. Si nový však? Poď, zavediem ťa do triedy. Zachrapčím s nebezpečným úsmevom. Nepýtam sa ho, či pôjde so mnou. Ja mu to proste oznamujem. Chvost sa stočí k nemu a je vidieť môj jasný úmysel obmotať ho ním. Ale...je to upír. Jedna vec, ktorá je na pijaviciach nehorázne otravná je to, aký sú rýchly. Očami ho takmer vyzývam, aby si len narobil problémy, myseľ na sto percent pripravená k ďalšiemu použitiu telekinézy. Ak sa nechá, pokojne ho obmotám chvostom, dokonca ho mám celý oštítený tak, že ostré výbežky nerežú. Ak sa rozhodne protestovať, utekať alebo útočiť... nemusím ho vidieť, jeho energiu cítim stále, takže sa mu vehementne budem snažiť zabrániť telekinézou a chvost začne šľahať naokolo v snahe uchopiť ho, tentokrát už ale konce hrán nebudú zaštítené. A že režu riadne. |
doba vygenerování stránky: 1.7847979068756 sekund