| |||
304 - jídelna Nikdo konkrétní, všichni kdo budou chtít vypadnout z jídelny Chvilku se ještě válím po polštáři, ale pak profesor zmizí a spolužáci vypadnou z místnosti, jakoby hořelo. Trochu zmateně se rozhlédnu. Vzhledem k tomu, že nehoří, tak to asi bylo kvůli předcházející hodině. Pokrčím nad tím rameny a opatrně se zvednu na nohy. Protáhnu se a zakručí mi v břiše. Nějak mi vytrávilo. Jen s lehkým zavrávoráním jsem pomalu vyšla z místnosti a zamířila nejkratší cestou do jídelny. Doufám, že tam ještě něco zbylo. Ve dveřích jídelny se chvíli zastavím a rozhlédnu se po osazenstvu. Pokud je to jen trochu možné, někde si ukradnu kousek syrového masa a pak se postavím do dveří, abych měla dobrý výhled. |
| |||
Za spolužáky do 13tky Radši poslouchám, co nám chce profesor ještě říct, ale stále jsem poněkud mimo. Hlídám si žaludek a mezitím kolem mě proklouznou oba moji spolužáci. Trochu se otřesu, ale že by se mi chtělo zrovna teď zůstávat v jedné místnosti s Malachi, to se říct nedá. Jo, vim, co je zač, ale tahle chladnokrevnost, brr. Ani nezaváhala. Rychle vyklouznu z místnosti za těma dvěma. Podobně jako oni, ani já nemám zrovna zdravou barvu a pomalu je následuju. Na rozdíl od nich ale paranoidně sleduji každý pohyb. Mám jen lehké tušení, že máme momentálně nějakou hromadnou hodinu, ale že bych věděl kde a s kým, to se říct nedá. Ve třídě jsme se mnou zatím jenom tři. Vypadá to, že celá, no dobře, skoro celá naše třída momentálně nemá energii na cokoli. Posadil jsem se vzadu do lavice a snažil se tvářit, že tu vlastně vůbec nejsem. |
| |||
304 - 13 Sedím nehybně na zadku. Ani jsem nečekal, že mě na ten záchod pustí. Jsem z toho nějaký ... všelijaký. Koukám se opět na ruku. Odpovědi ostatních ani moc neregistruji, jen už chci, aby hodina skončila. Další hodinu už prosím ne. Mám pocit, jako bych právě prodělal celý semestr. Když se všichni začínají sbírat a odcházet, já stále ještě sedím. Ale možná pokud bych tentokrát opravdu vůbec nemluvil... Ale co když se mě na něco zeptá. Přemýšlím nakolik se dá předstírat ztráta mluvy ze šoku. Pomalu se zvedám a zamířím na chodbu. Nakonec se přeci jen rozejdu k další učebně. Před dveřmi se na chvíli zastavím. Tak... zkusíme to znovu. Jako by se vůbec nic nestalo. Otevřu dveře a opatrně vejdu dovnitř. Posadím se nejlépe úplně dozadu do rohu. Teď určitě nic nepokazím. Pojď mi hop. |
doba vygenerování stránky: 1.7262411117554 sekund