| |||
Jídelna Miko Kývnu na její poznámku ohledně houpání se na židli. "Máš pravdu. Jednou si opravdu tu hlavu rozbiju a mohu jen doufat, že se z toho poučím." Dořeknu a opět se nevědomky odrazím pravou nohou. Opět balancuji na dvou zadních nohách židle. "Dnes ale ne. Dnes mě má rovnováha ráda." Sotva to dořeknu, převážím se směrem dozadu a jen o vlásek se mi podaří převést svou váhu opět dopředu a zabránit katastrofě. A nebo taky ne.. "Zvyk je železná košile.." Řeknu napůl šeptem s zvedlým tlakem z těsně zamezeného pádu. Otočím se opět na dění v jídelně. Nepostřehl jsem proč, ale chlapec vypadá, že ho začal bolet zub. Jestlipak tu mají i svého školního zubaře. Začnu přemýšlet, jak by někdo takový v tomto prostředí mohl vypadat. "Když už mluvíme o té zdravotní péči, je zde i ..." Do hlavy mi narazí myšlenka obrovských draků, kteří si nechávají opečovávat své zuby sadistickým zubařem za použití zbiječky. "..." Koukám se chvíli do prázdna a přemýšlím, co jsem to vlastně chtěl vědět. "... školní psycholog?" Nejspíš jsem něco na toto téma již četl v školních materiálech, ale myšlenky mi bloudí do neznáma. |
| |||
Jídelna Shrey,Artemis a vsichni okolo Kdyz mi Arty vcas zacpe usta tak jsem mu i celkem vdecny. Dalsi utok uz bych prezit nemusel. Podivam se okolo sebe,ale vypada to,ze si nas nikdo nevsima. Nez se z tebe stal..demon? Odpovim otazkou,jelikoz si nejsem zcela jist tim, cim je. Jeji pohled mi dal jasne najevo, ze cokoli reknu se ji nelibi a jakekoliv vety zacnu behem chvile litovat. Pocitim az nesnesitelnou bolest v ustech. Mam pocit, ze mi chce neco vyrvat zuby. Nedokazu se na nic soustredit a sednu si na sve misto drzic si usta. Nekricim aninic tomu podobneho, ale ve tvari je videt jak velke bolesti mi to pusobi. Boli mi nejen zuby ,ale cela hlava. Vsimnu si jak Artemis ustoupil stranou . Po chvili tah povoli a usta se mi uvolni. Nerikam nic a ani nemohu. Bolest neustoupila. Doufam,ze ses dobre bavila. Trapit me. A az takhle. Pomyslim si a bezeslova se od ni odvratim. |
| |||
Chodba 3. patro Sarah, deka Nad chodícíma dekama pokrčím rameny. Upřímně, v tomhle institutu může být úplně cokoliv. "Zcela běžné to není, z postele mi ještě neutekla..." podotknu. Nicméně větší problém je lev blokující cestu, vypadá dost naštvaně. A ona ho ještě provokuje. Už uvažuji, kudy to obejít, když najednou lev zmizí. Zamrkám a rozhlédnu se. Inu... Dobrá...? "Můžem pokračovat?" otočím se k Sarah. Deka totiž vypadá, že moc komunikovat nebude. |
| |||
Jídelna Když jsem v podstatě ignorován a zeptá se přímo jeho, vrhnu po něj ještě jeden varovný pohled a pustím ho. Rozhodně nemám v úmyslu stát se cvičným terčem. Odstoupím si od něj dostatečně daleko, aby mě nezasáhlo nic, co by po něm chtěla hodit, nebo jeho vnitřnosti. Opřu se o stůl, založím ruce na prsou a jen čekám, co z toho nakonec vyleze. Možná bude potřebovat někoho, kdo jeho zbytky odmete na ošetřovnu. |
| |||
Jedáleň hlavne Carlos, Artemis, Jeho krik ma prinútiť zastať s jahodou pred ústami a okamžite znížiť citlivosť v ušiach. Vrieska to ako ženská. Zavrčím, zatiaľ čo mi od tých decibelov takmer viditeľne cuká v oku. Ten anemik mi prišiel čím ďalej, tým otravnejší. Hlavne som si nemyslela, že bude taká histerka a bude kričať na celú jedáleň. Mal proste zvesiť hlavu a čušať. Ruší Raru. Prachovka vyzerá, že to zatiaľ celkom hlce, ale už som videla ako sa sem pozrela. Musí sa sústrediť na svoje veci a nie na dianie tu. Naozaj som bola zvedavá či z toho niečo bude a preto som vlastne s nováčikom nerobila nič horšie, ale on si nedá pokoj. Najskôr plače že nič nepozná. A čo si myslel, že jediný "výnimočný" je tu on? Že sú ľudia a upíri a tam to hasne, hej? Ignorant. Snažím sa znova započuť situáciu okolo Rary a mojej spolubývajúcej, ale on jednoducho nezavrie klapačku. A ja normálne cítim, že sa chystá povedať niečo, čo oľutuje, už keď začne útočiť slovne piamo na moju osobu. Vrhnem po ňom pohľad práve vtedy, keď tuším nejakú urážku. Akurát dosť rýchlo na to, aby som videla, ako sa naňho zavesil ešte väčší drobyzg ako on sám. Cítim ako sa mi krv v žilách napení ešte viacej. Ospravedlnenie chlapca, čo mu zapchal ústa navonok úplne odignorujem, aj keď v tomto prípade je moje nevšímavosť jeho osoby asi skôr kompliment, keďže mu neodvrknem nič hnusné. To sa ale netýka upíra. Ako sa zo mňa stalo čo, hmm? Zahlaholím zamatovým hláskom, v hrudi mi to ale následne zavrčí. Potlačím túžbu po ňom hodiť všetky stojany s ohňom, ktoré sa tu nachádzajú. Teraz nie. Nebudem to Rare kaziť. Rara bola dobrá. Tento skrčok nie. To ale neznamenalo, že si po mne mohol dovoliť kričať len tak. Len si trúfni... Začnem rozprávať, o poznanie chladnejším hlasom. Očami prejdem kamsi k tvojej sánke. Už pri prvej slabike zacítiš v ústach bolesť, a ako sa teraz odmlčím, telekineticky ti začnem ťahať spodné zuby nahor, akoby som ti ich vyťahovala z ďasna aj s koreňom, zatiaľ čo sánku ti držím na mieste, takmer až mierne ťahám nadol, čím zväčšujem bolesť. Máš v podstate pocit, akoby ti zuby chceli vyskočiť z miesta a zabodnúť sa ti kamsi do podnebia. Vedela som že už z obyčajnej bolesti zubov sa idú zblázniť s nimi aj uši a vlastne celá hlava. Malé, nenáročné, účinné telekinetické ťahy a pohyby, ktoré nestáli veľa energie, ale boleli viac ako keby som ťa zavalila šutrom. Nie nadarmo som sa tešila na prednášky mučenia. Občasná inšpirácia neuškodí. ...dopovedať to. Dokončím vetu, náhle povolím celý ťah. Tým pádom ti sánka automaticky naskočí naspäť hore, no ja jej ešte s celkom slušnou vervou pomôžem, aby ti krásne scvakli oba rady zubov. A už ma neser lebo pôjdem po očiach, a tie sú omnoho mäkkšie. V duchu si dám tú námahu, aby som si zapamätala tvoju nevýraznú tvár. To, že som ťa nechala teraz kvôli situácii obísť naľahko znamenalo, že si ťa nechám ako zábavu na inokedy. Teraz som mala pred sebou Rarin divadelný výstup a ja som chcela byť dobrý, pozorný divák. |
| |||
Menší posun na chodbách 3. patra Odehrává se tam celkem zajímavá situace. Velký černý lev, řvoucí, co mu hlasivky stačí. Zamuchlaná deka na zdi. Černý inkostouvý vodník, z kterého odkapává černý sajrajt. A... Inu dívka. Zůstala z toho jistá patová situace. Nicméně najednou se podlaha pod vlkem otevře, schlamstne ho a zase se tam vyrovnají kameny podlahy. Už ani ten lví řev neslyšíte. Najednou tam osamostatníte na chodbě jen s chodící dekou a sami se sebou. |
| |||
Jídelna Bud a ti kdo poslouchají "Rozbiješ si kokos na té nerovné podlaze..." komentuji, když si všimnu, že se houpe na židli. Pokrčím rameny. Co za tím je skutečně netuším. "V poslední době moc vidět není. Spíše už jen na hodinách, když už..." Bud se vypruží jak kdyby chtěl odskákat, zatímco já zůstávám absolutně nevzrušená jakýmkoliv děním v jídelně. Ať se třeba sežerou, dokud mě do toho netahají, je mi to putna. "To dost záleží na tom, jakou má náladu..." nadhodím, když se otočí na mě. Sleduji situaci pohledem jen pro případ, že by se něco rozhodlo letět naším směrem. Třeba vnitřnosti toho kluka co si dovoluje. |
doba vygenerování stránky: 1.6710331439972 sekund