| |||
Učebna L - Chodba především Sukui I když mi rozvášněné představení ostatních studentů, ať už byl jeho autor kdokoliv, celkem mi to zvedlo náladu. Však trápení které to přineslo Sukui na to vrhá nepěkný stín. Ani fakt že Gill zůstal na ocet to příliš nerozjasňuje. Vidět ji takhle zoufale rozpolcenou mi nepřináší žádnou radost. Je taky jediná koho nerada vidím, nebo cítím se trápit. Možná jsem přímo nesledovala co se dělo kolem Sukui, rozhodně jsem ale cítila její blízkost s andělem. Nehledě na okolnosti profesor nemilosrdně pokračuje dalším lektvarem. Ale co jiného čekat. Dobře vím jaká je to banda pokrytců. Stejně jako při první přípravě, ani tentokrát nevěnuji lektvaru příliš pozornosti. Upřímně mě pro dnešek zájem po vaření lektvarů přešel. Ingredience do kotlíku létají zdánlivě sami od sebe. Ibišek se ještě nestačí zcela rozpustit a už tam letí ve vzduchu drcené hlízy. I voda se točí ve víru jako by měla vlastní vůli. Na vrch vzniklé kaše pak položím květ a tím je dílo dokonáno (23%). Lektvar z toho rozhodně není, jediné co to vizuálně zachraňuje a zakrývá, je rudý květ. Jako perlička na kupě hnoje. Okolnímu dění nevěnuji téměř žádnou pozornost, jen Sukui případně věnuji povzbudivé pousmání. Tedy, nevěnovala bych okolí pozornost nebýt prásknutí vzadu učebny a zmizení hned několika energií. To se jen ohlédnu přes rameno. Žádnou další to nevtáhlo, a tak si jen dávám pozor kdyby se znovu začalo něco dít a i ona byla zasažená. Vše se zdá být relativně v pořádku, dokud se učebnou nezačne šířit rudá mlha. To, spolu s nebezpečné zářícím lektvarem Gilla a poblázněnou kentaurkou je pro mě jasné znamení že tady nebude tak úplně bezpečno. Ne pro Sukui. Jak se proti tomu postaví ostatní je jejich věc. Se závanem větru se objevím u jejího místa. Nebudeme jediné kdo z učebny zmizel. "Promiň, ale nebudu nic riskovat…nenechám tě tady" s těmi slovy ji zvednu do náruče, a během chviličky namísto křesílka v učebně sedí na sedačce kousek od třídního profesora (BB46). Dobře vím že ten se nehnul z místa. Proč postáva na chodbě je mi jedno. Skloněná u Sukui na jednom koleni se lehce dotknu jejího ramene. "Není ti nic?" zeptám se nejprve starostlivě. Nepřesunula jsem se sice tak rychle abych jí mohla přivodit nějaká, například vnitřní zranění, a před těmi vnějšími jsem její tělo ochránila štítem. “Netrap se tím co se stalo… Ovlivnilo to všechny. Nebyla to tvoje vina. Ani tvoje chyba…" reknu tiše abych snad trochu ulevila jejím starostem. Utrpení je o tolik jednodušší způsobovat než zahánět. |
| |||
Učebna Lektvarů Max "To je tajemství," přiložím si prst ke rtům a mrknu na něj. Neměl by být problém podle mapy odhadnout, kde je drží. Už mám přelito, když se začne dít rozruch. Jako musím říct, že i se svými znalostmi jsem nikdy nic takového neviděl. Jak se jim podařilo takhle moc zkazit jednoduchý léčivý lektvar? Jedna vytvořila portál, jeden proměnil svůj lektvar v mlhu a jednomu dokonce svítí jak nově dobité světlo. "Ugh," vypadne ze mne poměrně překvapeně. Zvědavě si však prohlížím dvojici a jejich počínání, vzhledem k tomu, že to vypadá, že je ta divná mlha zasáhla. |
| |||
Vedle školy Moxxi, Raiku Překvapeně mrknu, když zmíní, že budeme mít hodiny spolu. Nestačím se ale zamyslet nad tím, zda její podoba má co dělat s její sladkostí, když mne upozorní zapraskání elektřiny, že je něco špatně. Velmi pozdě, stejně jako si toho pozdě všimla Moxxi. Ochranářský komplex je zpět jak mávnutím kouzelného proutku. Když kolem mne prostřelí odražením ze země, napřažena na úder, rychle ji zachytím ve vzduchu, strhnu ji stranou a přetočím se s ní tak, abych skákajícímu vlku nastavila svá záda a ochránila ji tak před útokem, který stejně očividně nebyl veden jejím směrem. (93% vs 37% vs 58%) Jak vlk dopadne, stejně nás srazí zpět k zemi, protože nemám dost síly, abych ustála náraz takové masy. Zapřu se ale aspoň nad Moxxi, aby na ni celá ta masa nedopadla. Je vidět, že vlka od ni držím vypětím všech sil, které jsem ani nevěděla, že se můžou probudit. Adrenalin nejspíš. Jak se mi začíná tílko lepit na tělo, je mi jasné, že záchvěv síly brzy zmizí. Když ale v tento okamžik uhnu, nebo se pohnu, mohla bych celou situaci jen zhoršit. S těžkých dechem tedy setrvávám na místě a jistým lítostivým pohledem hledím na její tvář. V koutcích se mi začínají tvořit slzy, jen nevím, jestli jsou to více bolestivé slzy, nebo lítostivé, jak rychle končí naše malé... Přátelství...? Nebo možné něco víc...? |
| |||
Vedle školy Komori,Raiku Chápavě se na ní usměju, obě jsme nervózní. Ale možná je to tím, že jsme se sešli tak náhle. Tak jako co ? Líbím se jí já, ona se líbí mě. A máme rády sladké, aspoň mne neodsoudí, až uvidí, co jsem do sebe schopná natlačit. pokrčím v duchu rameny. “No tak to budeme mít hodiny spolu.“ usměju se zářivě. Jako vychází to moc hezky. pomyslím si a mám v plánu jí říct, že její ouška nejsou nic proti zadkům našeho klanu v plné formě. Vždyť mamka jím vyplní pomalu celý skleník ! Všimla jsem si pozdě, strašně pozdě, že se k nám něco blíží. Sotva jsem postřehla jeho pohyb. I tak mi hlavou proběhlo: Křehká ! I tak se pokusím napružit a vystřelit proti nebezpečí. Na proměnu nemám čas, tak se mu, alespoň pokusím zasadit tvrdý direkt (37%). Tuším, že minu, ale minimálně mu zkusim stát v cestě. |
| |||
Učebna lektvarů Yqi, Grimgull A tak jak si tu ležím a nade mnou se tyčí naštvaná kentaurka všimnu si že nejsem jediná komu se zrovna moc nevedlo, z kotlíku v místě kde byl předtím Zugu se začíná zvedat rudý opar. Skvělý co dál? Někomu zde se podaří vytvořit yperit? Nebo něco podobného? Jistě zatím se nic neděje, zatím a potom co se povedlo mně ... dobrá zpátky k současnému problému Yqi je naštvaná a já nevím proč. To jí tak záleželo na těch co to vtáhlo? Ano Zugu mně mrzí, postaral se o mně když jsem to potřebovala a já bych pro něj ráda něco udělala. Možná ... Ne zase tu myšlenku zaženu, vždyť ani nevíme kam je to vtáhlo, navíc by to žádný profesor ani nepovolil. Jít někam kde to neznáme zachránit ty co to tam vcuclo proč ne, ale kdo zachrání nás? Hrdinové mají skvělé konce, ale vždy to jsou konce. A mělo by mi záležet na tom paroháči a tomu démonovi? Myslím že ne, Yqi začne jančit a pak je tu ten ork který mezitím přišel a pak nejspíš položí nějakou metafyzickou otázku. Vidíte to co já? Myslíte že jsme pořád tady? Kde to vlastně jsme? A jsme tu skutečně? Co je vlastně podstatou naší existence? Teď už jenom předpokládám co asi bylo účelem jeho otázek, ale já se radši začnu věnovat tomu že když Yqi začne jančit tak brzy začne střílet a tak se rozhodnu schovat pod lavici pokud by k tomu došlo. Ano podcenil jsem situaci s naštvanou démonkou, ale rozhodně nehodlám podcenit situaci s nervní kentarkou která se brzy rozhodne střílet od boku. |
| |||
Už jak se mi Claudile omlouvá za vzbuzení, přimáčknu si polštář na hlavu... Už aby ten Rubus byl zpátky... Potvrdím mu, že tam dorazím a trochu neochotně vstanu. Obleču se a sotva otevřu dveře, ozve se hromobití. Povzdychnu si a vydám se na ošetřovnu. Cestou se ale radši zeptám profesora, jestli je tam u nich všechno v pořádku. Jakmile dojdu na ošetřovnu, zamířím hned za těma dvěma a pohledem je vyzvu k informacím. Už jen když vidím pacienta, vím že je to akutní. Ostatní si mohou všimnout, že jsem si triko oblékl naruby... |
| |||
Učebna Lektvarů "Nooo... Asi joo. Ploč??" zeptám se ho zvědavě? "Fuffííí!" zavlním spokojeně ocáskem a křením se, když mě profesor zmíní mezi pochvalami. Pak začne další zadávání lektvaru a Luis mě rovnou podebere. Začnu vařit lektvar a asi sem něco udělal špatně. Celý to vypadá špatně. Kouknu do okolních kotlíků a vypadá to, že všem kromě toho u okna se to povedlo. Mám ještě větší bahno než on (15%). Naježí se mi chlupy, když se zničehonic ozve rána zezadu. Pak se tam dějou divný věci a ještě mě něco skoro oslepí. Přihopkam k Luisovi na záda. "Fuffíí..." a podezřívavě pozoruju rudou mlhu, která se plazí po zemi. |
doba vygenerování stránky: 1.5043950080872 sekund