| |||
Jídelna Yqi Trvá dost dlouho, než mi mozkem proputujou její slova někam, kde je dokážu pochopit. Tak dlouho, že ve chvíli, kdy mi dojde, co vlastně říkala, už se o mě musí opírat a vypadá to, že sebou brzo pořádně švihne. Leknutím skoro cuknu, ale na poslední moment si uvědomím, že to by nejspíš neustála. Zároveň ale nejsem sto přerušit tu nitku energie, která putuje od ní ke mě. Sakra. Splašeně se kouknu kolem. "Musíš si lehnout. Přinesu ti jídlo sem. A něco k pití." Snažím se ji co nejrychleji dostat dolů. Musím se jí okamžitě přestat dotýkat ale nechci, aby se potloukla. Pokud se mi to podaří, okamžitě cuknu, jako bych se spálil já a cítím, jak se celá moje moc nespokojeně zkroutí. Musím se dvakrát nadechnout, než se rozeběhnu ke stolu a popadnu nejbližší tác s jídlem a džbán s něčím, ani nevím s čím. Sice vím, že by tu někde měla mít privátní poklop, ale nechce se mi ztrácet čas s tím ho hledat. Vrátím se k ní a položím jí jídlo i pití na dosah. Pak se znovu vrátím ke stolu a začnu rychle hledat na nějakém poklopu její jméno. Moc mi to nejde vzhledem k tomu, že ji stále poočku sleduju, kdyby se něco dělo. Pokud se mi ho podaří najít, absolvuju znovu cestu k ní, dám jí ho opět na dosah a sednu si o kus dál. Jestli začne jíst, po chvíli svěsím ramena a schovám si tvář do dlaní. |
| |||
Jídelna Sigi Znovu ho, stále lehce, zatlačím do ramenou, jak se snažím se pořádně rozkročit. "Já... Něco... Něco je špatně... Málo energie..." mumlám a snažím se zaostřit na stoly, což mi moc nejde. Po chvíli se o něj musím regulérně opřít. "Nevím, zda dojdu kamkoliv..." zamumlám, zatímco ocas mi jen lehce houpne ze strany na stranu, jak se mi nepodaří s ním pořádně švihnout. |
| |||
Chodba 3. patro - pokoj dívky čarodějky I všichni cestou a doufám nikdo Nakouknu zpoza rohu. V okamžik, kdy velká chodící peřina zaječí, až mi skoro prasknou bubínky. Zatnu prsty do kamene, tak silně, až mi zbělají všechny klouby. Vrhnu po nich poslední pohled a vezmu do zaječích. Jako první mě napadne Knihovna, ale tam by teď někdo mohl být a to poslední co chci je někoho potkat. Před chvíli zvonilo, na pokojích by nikdo nemusel být. Vyrazím tedy sprintem v přikrčení do prvního patra. Schody beru tak po pěti a než se naději, zabouchnu za sebou dveře pokoje. Nikdo tu není. Uleví se mi. Sednu si na postel a rozhlížím se po místnosti. Byla jsem tu vlastně jen jednou, od té doby co jsem nastoupila. |
doba vygenerování stránky: 1.4579200744629 sekund