| |||
Dvůr Venge Vychutnávám si doutník a koukám se po krajině. Je tu hezky, to se musí nechat. Doutník už dohořívá a já pomalu přemýšlím, kam se vydat. Ne že bych chtěl, ale nejspíš budu nucen. Odlepím se od stěny. Pak uvidím někoho přicházet. Osloví mě. "Zdravím." Zvednu dlaň na pozdrav. Z jeho vzhledu jsem dost překvapen, ale musím si zvykat. Nic tu není podobné jako v běžném světě. Pro jistotu si prohlédnu své tělo, jestli mi tu z toho taky nějaké chapadlo nepřirostlo, nebo případně něco jiného. Oddychnu si když vidím, že vše je stále na svém místě. "Pěkný den, že?" Asi jedna z nejstupidnějších otázek na začátek konverzace, ale co se dá dělat. |
| |||
Jídelna Yqi "No to nevim, moc hořlavých věcí tu není a dřevo chroupat nebudu. Bych vypadal jako králík." Lehce se ušklíbnu a když si všimnu jejího pohledu k poklopům, lehce do ní strčím, že se má pohnout, aby si mohla vybrat ten svůj. Cítím se malinko provinile, že ji zdržuju od jídla. Pozorně si prohlížím její proměnu. Je fakt, že bych asi dával přednost té druhé podobě, vzhledem k tomu, že jí pak nemůžu ublížit žárem, ale jestli jí víc vyhovuje tahle, prostě budu dávat pozor. "Není za co. Nebylo to úmyslné." Zamumlám, ale nechce se mi zrovna přiznávat, že jsem byl trochu mimo. "Strašně moc." Povzdechnu si. Pak mi dojde, že nějak zvážněla a tázavě se na ni zadívám. Dobře, stačím jen vykulit oči. Žádná chvíle na přípravu. Cítím, jak se moje moc hladově zakousla do její energie. O hodně prudčeji, než by bylo vhodné a příjemné. Lehce skousnu její ret a absolutně přestanu vnímat okolí, jak mě převálcoval opojný pocit utišované touhy. Pevně si ji k sobě přitisknu. Moje moc ale zůstává stažená na minimu, čemuž bych se asi divil ještě víc než před chvílí, kdybych o tom mohl přemýšlet, takže ji vůbec neovlivňuju. |
| |||
Jídelna Sigi "No ty dozajista klidně můžeš," usměji se na něj. Musela bych ke stolům blíž. Poklopů je tu nějak podezřele moc a na takovou dálku na ně pořádně nevidím. Jeho odtažení ocením trochu nespokojeným zabručením. Prozkoumám okolní teplotu. Asi by to mělo stačil. Začnu ubírat podobu. Mlha kolem mě mizí, pruhy ze zmenšují, stejně jako já celá, rohu mizí, než jsou jen maličkaté, které se skoro schovají do vlasů. Poněkud si upravím brašnu na hřbetě. Usměji se. "Perfektní, díky." "Vážně?" vyvalím na něj oči, "vždyť jsem byla pryč jen chvíli..." namítnu. V tom na mě dolehne, proč jsem vlastně zpátky a trochu mi pohasne úsměv. Ale jen na chvíli. Když potvrdí, že má hlad, potutelně se usměji. "Stačí přece říct, hlupáčku," nakloním se k němu a teď, když mám lepší úhel, rychle si přikročím a spojím rty. Zároveň si ho k sobě přitáhnu. |
doba vygenerování stránky: 1.6279058456421 sekund