| |||
Učebna L Zahloubán do sebe si všimnu, že se něco děje, až když je profesor v půlce diktování receptu. Rychle těknu pohledem k tabuli, nicméně se mi pořádně nedaří zaostřit. A není to jen tím, že nemám brýle. I když se zvednu a dojdu si blížeji k tabuli, abych si mohl recept opsat řádně, pořád mi myšlenky utíkají jinam. Ke skříním projdu učebnou, aniž bych s někým spojil pohled. Krok mám trochu těžší než obvykle. S ingrediencemi se vracím ke své lavici. Má roztěkanost a nepozornost se ale silně podepisuje na každém kroku. Lektvar není rudý. Rozhodně není rudý. Teprve když v kotlíku plavou kousky mi podle letmého pohledu do notesu dojde, že jsem měl hlízy nadrtit. Nevím jestli je to mnou, nebo špatným postupem ale rozhodně by ten lektvar neměl být jasně žlutý. I přesto se to snažím zachránit a položím na lektvar květ v očekávání, jestli se lektvar zabarví. Místo toho se však jasně rozsvítí žlutým světlem, které se odrazí od okenních tabulek a skoro mne oslepí. (2%+1%) Když uvažuji nad tím, že bych to měl asi něčím přiklopit, ozve se zezadu rána. Prudce se otočím. S úlevou zjišťuji, že Sukui nic není. Všechno se děje vzadu třídy. Snažím se tam doostřit, cože přesně se stalo, nicméně jas z mého kotlíku mi moc nepomáhá s tím někam dohlédnout. |
| |||
Klučičí pokoj 13 - Pozemky Kimero, Rara, Komori, Moxxi Hned jak je jasné, že je volná cesta ven, odrazí se řádným skokem od hrudi a ramen toho nejídla. Bleskovými skoky se přesouvá jako první ven z té uzavřené pasti. I když je to jen šelma, pořád je to dost inteligentní šelma. Dveře tedy nejsou problém. Hned jak se ocitne na čerstvém vzduchu tak zavětří. I když je něco blíž, chytře se nechce pouštět do vyrovnaného křížku. Ne když už tak je zraněný. Rozervaný bok, od hrudi do půli těla, upouští na zem krůpěje horké krve. Hned jak zachytí pach něčeho křehčejšího a sladčího, vyrazí keř ne keř kolem budovy. Dlouhými tichými skoky, zatímco v srsti probleskává elektřina. Hned jak je v dosahu bleskového skoku, vrhne se po bližší dívce. (93%) |
| |||
Učebna lektvarů Srdce mi ne a ne přestat bušit jak splašené. Co jsem to provedla..? Proč..? Ten jeho výraz... Znamená to, že to předtím nemyslel vážně? Nebo to bylo tak strašné? Co když mě vlastně nechce takhle a říká to všechno jen tak? Co když jsem se mu už zhnusila..? A co když jsem se zhnusila jemu? Nenávidí mě teď? Vlastně ani nevím, jak mě vnímal. Mohla jsem si jen domýšlet... Co když se na mě kvůli tomu dívá jako na nějakou lehkou dívku? Co když... Uhh... Proč je to tak těžké?! Prsty zajedu zoufale do vlasů a zatnu, tahajíc, ne nějak moc, ale stále dost citelně, za kořínky vlasů. Pocuchám si tak účes, až mi z něj vypadnou jehlice na lavici a zahalí mě vlasy. Alespoň má co skrýt mé slzy. Další. Profesor pokračuje s výkladem. Otřu si oči než zvednu hlavu a jehlice zastrčím do kapsy. Vlasy jen rukama trochu poupravím, ať nevypadám jak nějaké strašidlo. S pohledem rozpačitě zapíchnutým do země se propletu mezi lavicemi a dojdu si pro suroviny. Začnu s přípravou lektvaru, vložím první květy. Nepodaří se mi asi dostatečně nadrtit hlízy, takže hrudky jsou nejspíš větší, než by měly být. Lehce se mi třesou ruce, a tak se mi nepodaří poslední květ vložit tak opatrně, jak je potřeba. Trvá docela dlouho, než se rozpustí a barva není dle mě úplně rudá (52% + 1% = 53%). Cuknu s sebou, když ze zezadu ozve rána a vyplašeně se otočím. Studenti vzadu zmizí a pak se z kotlíku začne linout mlha. Další dva studenti se začnou chovat zvláštně. Podívám se vystrašeně po Ys a po klucích. Copak tady musí neustále být tak nebezpečno..? |
| |||
Učebna L Max, Tatiana Vypadá to, že Tatianu má slova uklidnila, za což jsem rád. Max zase objeví nového kamaráda a přesune se zpět na svou židli. Přišoupnu se tedy zpět ke své lavici a dávám pozor, když se profesor opět rozmluví. Léčivé lektvary pro ošetřovnu... To abychom se všichni snažili. Čím více jich budou mít, tím méně budou potřebovat pomoc studentů a Tatianu to bude méně stresovat... Vezmu tedy Maxe ke skříním a potom co vybereme suroviny se soustředím na svůj vlastní lektvar. Rudá barva... Přestává to hrudkovat, už je čistý skvělé! Opatrně a s napjetím položím poslední květ na hladinu. Když se hned rozpustí, spokojeně se usměji (84%) a ohlédnu se na Tatianu, jak to jde jí. V ten okamžik se ale začne dít něco vzadu třídy, rychle vyskočím na kopyta a postavím se mezi zdroj vzruchu a ty dva. Kdyby se náhodou rozhodlo něco zasáhnout až sem. Místo výbuchu ale třídou zahřmí rána a tři studenty nepovedený lektvar prostě vcucne. Uuummm.... Jako kdyby toho nebylo málo, tak se dva studenti začnou chovat zvláštně. Nervózní kentaurka.... Nervózní ozbrojená kentaurka nezní vůbec jako dobré znamení. Zůstávám tedy na svém místě, připraven chránit jak Tatianu tak Maxe. |
| |||
Učebna Lektvarů Alyssa, Grimgull Odfrknu si na ty její omluvy. Nejraději bych jí tělem projela šíp, jen na upozorněnou. Ne ji nutně odstřelit, ale... Frustrovaně zahrabu předním kopytem. Nevím co ji na to mám říct. Nebo co vůbec mohu dělat pro ty co zmizeli... Zamrkám, když se mi začne rozplývat před očima. "Co se s tebou děje...?" zeptám se zmateně, když se zcela rozmlží a prostě zmizí. Ve střehu založím šíp a rozhlédnu se po učebně. Všichni jsou pryč. Všichni až na orka. Trochu v panice poposkočím stranou. "Co se děje?!" vyjeknu s obavami. Když promluví znovu se rozhlédnu i začichám. "Spíše nevidím! Všichni jsou pryč! Co se stalo?" začínám nabírat na panice a nervózně přešlapuji sem a tam, svírajíc stále luk se založeným šípem. |
| |||
Učebna L Profesor začne o nějakém dalším lektvaru, já však nemám tušení jaký. Natož pak jak ho vůbec mám udělat. A třicet minut se mi na to zdá příliš málo. Nakonec promluví na mě. Ve chvílích bez možnosti telepatie nemám jak odpovědět, tak mu jen přikývnu. Jestli ta jeho schopnost jak řekl funguje nebo ne si nejsem jistá. Zvědavě si promnu prsty ale, necítím že by nastala nějaká změna, asi prostě jen musím věřit že to opravdu půjde. Nezbývá mi než znovu odhalit svou mysl těm kolem. Nepříjemně se otřesu když je ticho zase pryč. Dlouhou chvíli potom jen tak nečině, skoro bez hnutí sedím a poslouchám ostatní. Co si berou za věci a co s nimi potom dělají. Ti kteří nemají přirozené obrany, nedokáží to poznat nebo jen mají otevřenou mysl během toho cítí zvláštní pocit cizí pozornosti, jako kdyby je někdo sledoval. Teprve když díky ostatním vím co dělat si zajdu do skříně pro suroviny. Malinko jsem váhala se joch dotknout, nakonec se ale přece nic nestalo. Můžu se při tom řídit jen tvarem a maximálně i vůní. Takže jestli je tam něco co voní a vypadá stejně jen to má jinou barvu a má to dělat něco jiného… nepoznám to. Dělám co ostatní - vodu, květy a vařit. To ještě dokážu rozeznat. Dál už z mého pohledu nenastává žádná změna. Světla ani barvy nerozeznávám. A proto nevím jestli tekutina změnila barvu nebo zazářila. Prostě chvíli počkám než do toho dám rozdrcenou hlízu. Trvá mi to déle než těm kolem a ten zmatek co zatím nastane vzadu učebny mě jen rozptyluje. Poslední květ co se má rozpustit mi nechá na hladině v kotlíku zmuchlaný škraloup. Vařečkou ho ještě ponořím, ale stejně zase vyplave. Tak to nechám jak to je (40%). |
doba vygenerování stránky: 1.6636829376221 sekund