| |||
Učebna Lektvarů - Chodba Arthur Na první pohled setrvávám až v téměř stoickém klidu. I když dávám svými lepšími smysly pozor, co se kolem mne děje, nedávám to najevo. Zvednu pohled k profesorovi, když pokračuje ve výkladu a hodině. Nehodlám se však příliš přetrhnout narozdíl od těch, co vypadají, že budou měnit své lektvary v zázraky potom co slyšeli léčivý lektvar. Mne stačí krev a nebude na škodu, když se to tady trochu proselektuje. Spokojeným povytaženým jedním koutkem častuji Arthurovo počínání. Když mi vybere suroviny a vybavení, vypadám skutečně nezaujatě, ale nechám ho mi to vybrat. Alespoň se nemusím zaobírat herbářem. Když se vrátíme do lavic, bez většího zájmu nebo pozornosti přihazuju ingredience do kotlíku, zatímco přejíždím pohledem po ostatních. Vypadám, jak kdybych nad něčím uvažovala a lektvaru se příliš nevěnuji. Také to podle toho potom vypadá. (15%) Naaranžuji nahoru poslední kytku a očastuji výslednou hroudu čehosi, ozdobenou kytkou, zazubením. Ozve se rána zezadu a než se stačím ohlédnout, mám Arthura za zády. Žádné strhávání ze židle, ani připlácnutí na lavici. Věnuji mu tedy spokojený úsměv a pochvalné pokývnutí hlavy. Takhle se to dělá. Od kotlíku vzadu se také line dým a ti které přelil se začínají chovat zvláštně. Poměrně pobaveně sleduji, jak to vypadá, že jim to leze na mozek. To se ale do Arthurova boku opře záře z jiného nepovedeného lektvaru. Jakmile si všimnu doutnání na nic nečekám. Vystřelím do stoje, chytím ho za ramena a než se naděje, stojíme na chodbě před učebnou. Poplácáním ho uhasím a povytáhnu jedno obočí. "V pořádku?" Nevypadalo to, že by mi jeho váha dělala jakékoliv potíže. |
| |||
Učebna Lektvarů Sukui Když se vrátím od něj k Sukui pohledem, starostlivě nakrčím čelo. Vypadá to, že ji to skutečně trápí. Pokud bude ochotná, rád bych s ní o tom v klidu po hodině promluvil. Každopádně, teď nás čeká ještě jeden lektvar. Když vidím recept na tabuli, musím se pro sebe trochu zakřenit. Děkuji Rafaeli, teď se tvé nucené práce budou hodit. Dojdu si pro suroviny a i když se snažím se Sukui navázat kontakt, vyhýbá se mu. Soustředím se tedy prozatím na uvaření lektvaru. Sám jsem byl na ošetřovně více, než je zdrávo, takže se i snažím. (82%) Jakmile se ozve rána, jsem na nohou a rozpřáhnu křídla, abych zaclonil prostor mezi ránou a Sukui. Vypadá to ale, že nic nevybouchlo, jen zmizeli nějací studenti. Křídla zase stáhnu k tělu a se zájmem sleduji, cože se to tam děje. Kentaurka začne vyšilovat a ork mluví z cesty. To vypadá na nějaké divné výpary. Ať už z jednoho nebo druhého lektvaru. Když se otočím zpět k Sukui střetnu se s jejím pohledem. Jen lehce mýknu rameny a křídly v jakési odpovědi na nevyřčenou otázku. Poposkočí mi obočí, když si všimnu, jak zlaťákovi šajnuje kotlík. To fakt musí všechno kolem něj být zlatý? |
| |||
Učebna L Zahloubán do sebe si všimnu, že se něco děje, až když je profesor v půlce diktování receptu. Rychle těknu pohledem k tabuli, nicméně se mi pořádně nedaří zaostřit. A není to jen tím, že nemám brýle. I když se zvednu a dojdu si blížeji k tabuli, abych si mohl recept opsat řádně, pořád mi myšlenky utíkají jinam. Ke skříním projdu učebnou, aniž bych s někým spojil pohled. Krok mám trochu těžší než obvykle. S ingrediencemi se vracím ke své lavici. Má roztěkanost a nepozornost se ale silně podepisuje na každém kroku. Lektvar není rudý. Rozhodně není rudý. Teprve když v kotlíku plavou kousky mi podle letmého pohledu do notesu dojde, že jsem měl hlízy nadrtit. Nevím jestli je to mnou, nebo špatným postupem ale rozhodně by ten lektvar neměl být jasně žlutý. I přesto se to snažím zachránit a položím na lektvar květ v očekávání, jestli se lektvar zabarví. Místo toho se však jasně rozsvítí žlutým světlem, které se odrazí od okenních tabulek a skoro mne oslepí. (2%+1%) Když uvažuji nad tím, že bych to měl asi něčím přiklopit, ozve se zezadu rána. Prudce se otočím. S úlevou zjišťuji, že Sukui nic není. Všechno se děje vzadu třídy. Snažím se tam doostřit, cože přesně se stalo, nicméně jas z mého kotlíku mi moc nepomáhá s tím někam dohlédnout. |
| |||
Klučičí pokoj 13 - Pozemky Kimero, Rara, Komori, Moxxi Hned jak je jasné, že je volná cesta ven, odrazí se řádným skokem od hrudi a ramen toho nejídla. Bleskovými skoky se přesouvá jako první ven z té uzavřené pasti. I když je to jen šelma, pořád je to dost inteligentní šelma. Dveře tedy nejsou problém. Hned jak se ocitne na čerstvém vzduchu tak zavětří. I když je něco blíž, chytře se nechce pouštět do vyrovnaného křížku. Ne když už tak je zraněný. Rozervaný bok, od hrudi do půli těla, upouští na zem krůpěje horké krve. Hned jak zachytí pach něčeho křehčejšího a sladčího, vyrazí keř ne keř kolem budovy. Dlouhými tichými skoky, zatímco v srsti probleskává elektřina. Hned jak je v dosahu bleskového skoku, vrhne se po bližší dívce. (93%) |
| |||
Učebna lektvarů Srdce mi ne a ne přestat bušit jak splašené. Co jsem to provedla..? Proč..? Ten jeho výraz... Znamená to, že to předtím nemyslel vážně? Nebo to bylo tak strašné? Co když mě vlastně nechce takhle a říká to všechno jen tak? Co když jsem se mu už zhnusila..? A co když jsem se zhnusila jemu? Nenávidí mě teď? Vlastně ani nevím, jak mě vnímal. Mohla jsem si jen domýšlet... Co když se na mě kvůli tomu dívá jako na nějakou lehkou dívku? Co když... Uhh... Proč je to tak těžké?! Prsty zajedu zoufale do vlasů a zatnu, tahajíc, ne nějak moc, ale stále dost citelně, za kořínky vlasů. Pocuchám si tak účes, až mi z něj vypadnou jehlice na lavici a zahalí mě vlasy. Alespoň má co skrýt mé slzy. Další. Profesor pokračuje s výkladem. Otřu si oči než zvednu hlavu a jehlice zastrčím do kapsy. Vlasy jen rukama trochu poupravím, ať nevypadám jak nějaké strašidlo. S pohledem rozpačitě zapíchnutým do země se propletu mezi lavicemi a dojdu si pro suroviny. Začnu s přípravou lektvaru, vložím první květy. Nepodaří se mi asi dostatečně nadrtit hlízy, takže hrudky jsou nejspíš větší, než by měly být. Lehce se mi třesou ruce, a tak se mi nepodaří poslední květ vložit tak opatrně, jak je potřeba. Trvá docela dlouho, než se rozpustí a barva není dle mě úplně rudá (52% + 1% = 53%). Cuknu s sebou, když ze zezadu ozve rána a vyplašeně se otočím. Studenti vzadu zmizí a pak se z kotlíku začne linout mlha. Další dva studenti se začnou chovat zvláštně. Podívám se vystrašeně po Ys a po klucích. Copak tady musí neustále být tak nebezpečno..? |
| |||
Učebna L Max, Tatiana Vypadá to, že Tatianu má slova uklidnila, za což jsem rád. Max zase objeví nového kamaráda a přesune se zpět na svou židli. Přišoupnu se tedy zpět ke své lavici a dávám pozor, když se profesor opět rozmluví. Léčivé lektvary pro ošetřovnu... To abychom se všichni snažili. Čím více jich budou mít, tím méně budou potřebovat pomoc studentů a Tatianu to bude méně stresovat... Vezmu tedy Maxe ke skříním a potom co vybereme suroviny se soustředím na svůj vlastní lektvar. Rudá barva... Přestává to hrudkovat, už je čistý skvělé! Opatrně a s napjetím položím poslední květ na hladinu. Když se hned rozpustí, spokojeně se usměji (84%) a ohlédnu se na Tatianu, jak to jde jí. V ten okamžik se ale začne dít něco vzadu třídy, rychle vyskočím na kopyta a postavím se mezi zdroj vzruchu a ty dva. Kdyby se náhodou rozhodlo něco zasáhnout až sem. Místo výbuchu ale třídou zahřmí rána a tři studenty nepovedený lektvar prostě vcucne. Uuummm.... Jako kdyby toho nebylo málo, tak se dva studenti začnou chovat zvláštně. Nervózní kentaurka.... Nervózní ozbrojená kentaurka nezní vůbec jako dobré znamení. Zůstávám tedy na svém místě, připraven chránit jak Tatianu tak Maxe. |
doba vygenerování stránky: 1.5285620689392 sekund